Roberte, dodatečně všechno nejlepší k nedávným 45. narozeninám. Co jste dostal?
Robert Kodym (R. K.): Děkuji. Dostal jsem hodně knih. Slavili jsme dlouho do noci, takže si teď na názvy nevzpomenu. Ale jsou o rockových velikánech. Dostal jsem také poukaz na to, že se proletím letadlem, které budu řídit.
Vnímáte svůj přibývající věk? Je to znát třeba při tvorbě?
No jasně. Všichni v kapele jsme kolem čtyřicítky, což je startovací čára pro tvorbu zralé rockové hudby. Díky tomu si nemusíme lámat hlavu s tím, jak to dělat, aby to znělo jinak než dřív.
Před časem v kapele skončil spoluzakladatel P. B. Ch. (Petr Břetislav Chovanec). Je pravda, že jste se rozešli ve zlém?
To vůbec ne. P. B. Ch. se chce věnovat práci ve studiu a filmové hudbě. Nikdy jsme neudělali dohodu, že musíme být v té kapele všichni až do smrti. Takže jsem zůstal sám. Přijal jsem proto tři muzikanty a vytvořil skupinu, která má energii jako nikdy dřív.
Vloni jste nahráli desku Letíme na Wenuši. Která písnička se vám nejvíc líbí?
Asi ta poslední Ca plane pour moi od Plastica Bertranda, která je zpívaná ve francouzštině. Dokážu víc obdivovat skladby někoho jiného než svoje. Tohle je podle encyklopedie největší punkový hit ve francouzštině.
Kolik textů jste potřeboval na Wenuši?
Za dva roky to bylo celkem 254 textových a hudebních nápadů. Vypadá to šíleně, když pak na desku dáme jen deset písniček, co? Ale já mám rád model vinylu, kde se musíte vejít do 45 minut.
Chystáte se na turné. Deset písní na playlist mají vybrat vaši fanoušci v anketě na webu. Prozraďte mi aspoň tři songy, které tam podle vás nemohou chybět.
Tak mi to teda nandey, Sbírka zvadlejch růží a Andělé. Jsou to časem prověřené písně.
Utekl jste někdy z koncertu?
No jasně, ale přece nemůžu pomlouvat ZZ Top. Když oni byli tak opilí a hráli tak špatně…
Nebojíte se toho, že budou lidé odcházet z vaší show?
Radek Havlíček (R. H.): Co se týče alkoholu, tak už to dávno není to co zamlada. Troufám si říct, že ani kvůli nekvalitnímu zvuku nebudou utíkat. Můžeme zaručit, že bude výborný. Technika šla hodně dopředu.
Vzpomenete si ještě na svůj první koncert v Ostravě?
R. K.: No jasně. Byl to březen nebo duben 1993, hráli jsme v hale Tatran. Bylo tam hrozně moc lidí. Podobně jako před čtyřmi lety, kdy jsme ji totálně vyprodali. Publikum bylo asi nejlepší na celé té šňůře. Byla tam úžasná atmosféra.
R. H.: Pamatuji si, že v tom třiadevadesátém tam bylo hrozné vlhko. Voda tekla po zdech, fakt peklo. Vidím to jako dnes.
Co jste dělali po tom koncertě?
R. H.: V roce 1993 jeli hned dvě turné, na jaře a na podzim. Přiznám se, že jedno jsme totálně propili. Moc jsme si toho z něj nepamatovali. Pro střízlivé lidi okolo to muselo být peklo. Já měl tehdy pocit, že je to ten správný rock and roll. Ale dnes si říkám, že bych to nechtěl vidět ve střízlivém stavu. Byla to totální ostuda. Jenže tehdy jsme měli pocit, že je to velká jízda.
R. K.: To první turné bylo za střízliva, to druhé nikoliv. Dnes to vidím tak, že je mnohem lepší jet turné, kde celá kapela není ožralá jako prasata. Ale byla to další zkušenost. Musíte to brát, že nám tehdy bylo přes dvacet.
R. H.: Tehdy jsme byli megajelita. Mě ten alkohol ani nechutnal. Vždycky jsem se musel totálně opít, aby to bylo dobrý. Dnes se tomu musím smát, jak jsem byl blbej.
Máte mezi ostravskými hudebníky nějaké přátele?
R. H.: Mám rád třeba Ríšu Kročka z Buty, Izziho z Dogy. Strašně si vážím Jarka Nohavici, kterého jsem měl tu čest potkat při jeho spolupráci s Kabátem. Mám rád i kapelu Citron.
R. K.: S těmi jmény naprosto souhlasím. V Ostravě navíc bylo první velké studio v Čechách, kde byli vynikající zvukaři a další profíci. S Lucií jsme tady natáčeli desku In the sky a pak s Wanastowkami album Lži, sex a prachy.
Co se vám vybaví, když se řekne Ostrava?
R. H.: Hutě a doly. A to nemyslím jako urážku. Vzpomínám si na jedno ráno v 90. letech v hotelu Chemik. Po bujaré noci jsem v kocovině vykouknul z okna a uviděl vzadu pece a nad nimi rudou záři a mlhavé opary. Neskutečný výjev. Říkal jsem si, kde to jsem, vždyť jsem v centru Ostravy. Dnes už je tam spousta hezkých věcí. Líbí se mi, že rekonstruují staré baráky z počátku 19. století. Mají tam takovou jedinečnou čtvrť, kde jsou postavené obytné domy pro důlní inženýry. Jsou z červených cihel, jsou tam fascinující unikáty. Co jim nezávidím, je to ovzduší. Když je smog, tak ten kraj hodně trpí. Je to krutá daň za tu dřinu.
R. K.: Mě se líbí, že spousta těch starých budov se dostává pod památkovou péči. Určitě by se měly zachovat. Jinak musím přiznat, že do dolu bych se chtěl někdy podívat. Taková hloubka je vzrušující. A jestlipak tam straší…
R. H.: Každé město by si mělo kus svého dědictví pohlídat. Je to nesmazatelná historie. A co se týče dolu, tak ten jsem si vyzkoušel. Můj táta byl hlavní inženýr na šachtě, a když jsem domů donesl trojku z chování s návrhem na podmínečné vyloučení, tak jsme se dostal pod zem. Byl to jeho trest. Měl jsem si tam uvědomit, jestli se chci živit rukama, nebo hlavou. Musím říct, že to mělo blahodárný účinek.
Pojďme zpět k turné. Jak bude letos vypadat koncertní scéna?
R. H.: Bude to hodně o led obrazovkách. Každá písnička bude mít vlastní choreo. Když to dobře dopadne, tak budeme mít impozantní intro. Myslím, že to předčí očekávání.
Mimochodem, na veřejnost prosakují informace, že se chystá nějaký nový projekt sesterské kapely Lucie. Co je na tom pravdy?
R. K.: Není to aktuální téma letošního roku. Ale doufám, že se o to v budoucnosti pokusíme. Snad v téhle pětiletce. Mohlo by z toho být krásné turné. Ale pochybuji, že by šlo o dlouhodobou záležitost.
Je podle vás jiné hrát na Moravě než „doma“ v Praze?
R. H.: Stoprocentně. Lidi na Moravě se rádi baví. V Praze dá velkou práci je přitáhnout a zaujmout. Je to tím, že tady je velký přetlak živých koncertů světových kapel. Prodej desek moc nejde, tak se všechno dohání koncerty. Místní publikum je zhýčkané. Na Moravě se jdou lidi pobavit a umí si to báječně užít. Morava navíc přeje rocku odjakživa. Pochází odtud spousta vynikajících kapel, které udávají tón celé hudební scény.
Prý máte zajímavé vzpomínky na koncertování ve Zlíně…
R. H.: Mám skvělou vzpomínku na klub Golem, kde jsem poprvé viděl kapelu Nevím. To byli čtrnáctiletí kluci z Prostějova. Tenkrát jsme tam byli s Kabátem a jednou mi takhle volá Milan Špalek (baskytarista Kabátu), že tam hrají mlaďáci, a že bych si to rozhodně neměl nechat ujít. Šel jsem dovnitř kolem podia, kde hrála nějaká kapela písničku od Zeppelinů a tak jsem si pomyslel, že jsme je prošvihnul. Jenže pak jsem si všimnul, že na podiu řádí 120 centimetrový kluk se stejně velkou basou a to mě dostalo. Hned jsme je přemluvili, že by si měli zahrát jako předkapela před Kabáty na fotbalovém stadionu. Když jsem je tam přivedl, tak zvukař Milan Cimfe povídá, co to je za děti a jestli jsme se definitivně nezbláznili. Začali hrát a on se nevzmohl ani na „hoří“. Začali hrát a celý stadion se tehdy zastavil a zíral. To byl můj největší hudební šok, nepřekonatelný zážitek.
R. K.: Se skupinou Lucie jsme se ve Zlíně nebo v prosinci 1989 fotili u sochy pana Gottwalda, který měl ruce a ústa od krve. To bylo moc hezký. Pak jsme hráli na přehlídce Mladá píseň Gottwaldov, kde jsme zvítězili. Slavili jsme to tak poctivě, že jsme s mým kamarádem s kapely Michalem Dvořákem šli zpátky do hotelu po čtyřech. To byla jediná možnost, jak se tam přemístit.
Pak mám ještě jeden zážitek ze Zlína. Tehdy jsme tam hráli a součástí představení byl tehdy ještě živý Franta Kocourek. Když jsme dohráli, tak jsme zírali, jak ohýbá železo a na dívky zatíná prsní svaly. Na hotelu Moskva jsem pak poprvé poznal slzný plyn. Celou restauraci tenkrát někdo vykouřil slzákem.
R. H.: Z hotelu Moskva mám také jeden zážitek. Večer co večer dole na baru seděly Eskymačky. Zřejmě to byly lehké ženy, ale ještě k tomu Eskymačky. To se asi jinde než ve Zlíně a za polárním kruhem nevidí. Na tom samém hotelu jsem pak měl ještě jeden šok. Jednou jsem takhle přišel do restaurace a viděl čtyři nahé lidi. Byly to dvě dámy z pořadatelské agentury, jeden člověk z nejmenované kapely a technik. Uprostřed plné hospody hráli flašku. Nakonec jsem je přemluvil, aby to šli raději provozovat někam jinam.
R. K.: Ve Zlíně jsme také jednou hodně oslavovali a s kamarádem Michalem Dvořákem jsme se jako poprali. Já měl rozseklou hlavu a na ruce nalomený kloub, ale Michalovi se nic nestalo, takže asi vyhrál. Pak jsme běhali po lékárnách a sháněli propriety, abych se uzdravil. Stejně to nakonec muselo do sádry.
Proslýchalo se, že za rozpadem Lucie byly drogy…
R. K.: Vůbec ne. Jeden člen dostal kdysi otázku, co mu nejvíc vadilo na fungování kapely. On se vyjádřil v tom smyslu, že tam probíhaly nějaké drogy. Bulváry to pak semlely, přitom je to kravina. Jinak není pravda, že se Lucie rozpadla. Kapela má momentálně pauzu (více než sedm let).
Roberte, kromě hudby a rodiny máte ještě jednu velkou vášeň, a to je záchrana zámku v Bečvárech na Kolínsku. Jak jste se k tomu dostal?
R. K.: V roce 1996 jsem byl v kině na filmu Zapomenuté světlo, ve kterém si zámek v Bečvárech zahrál. Když jsem pak o tři roky později hledal dům, který má tlusté stěny, aby se tam dalo vytvořit nahrávací studio, vzpomněl jsem si na něj. O rok později jsem ho odkoupil a pustil se do jeho záchrany. Rekonstrukce není dokončená, ale hudební studio Laudon úspěšně funguje.
Co všechno k zámku patří?
R. K.: Má celkem 26 místností. Máme hospodářský dvůr, pivovarské sklepy, stáje, chlév, špejchar a stodolu. Špejchar (budova k uskladnění zrní, pozn. red.) je zajímavý tím, že to byla původně renesanční tvrz Jaroslava Pešky ze Žlunic, kterou vyplenili Sasové v období třicetileté války. A z té ruiny potom postavili špejchar.
Mluvil jste o pivovarských sklepeních. Neuvažoval jste o obnovení pivovaru?
R. K.: Teď jsem v období, kdy se chci maximálně věnovat muzice. A navíc v podnikání v turistickém ruchu se fakt nevyznám. Takže zatím neplánuji ani otevření zámku pro veřejnost.
Vaší chloubou je prý zámecká knihovna. Kolik máte doma knih?
R. K.: Je jich asi 3500. Mám třeba dobře zachovaný výtisk nového zákona svatováclavské bible z roku 1712 v češtině, nebo komplet Shakespeara v angličtině ze 17. století.
Jste rodilí Pražáci?
R. K.: Já už se nepovažuji za Pražáka, i když jsem se tam narodil. Bylo to pod Vyšehradem, kde byly po staletí vinice, které patřily vyšehradské kapitule. Hodnostáři a mniši se tam opíjeli vínem a v této atmosféře jsem se narodil. Místo vinic tam později postavili dům a časem z něj udělali porodnici v Podolí. Ten barák je v neobarokním stylu, má mansardovou střechu a prejzovou krytinu. Je úžasný.
R. H.: Já se taky narodil v Podolí. Možná nás rodila stejná bába.
R. K.: Před šesti lety jsem se tam vrátil, abych byl u porodu své dcery. Bylo to moc hezké.
Bydleli jste ve stejné městské části nebo jste putovali?
R. K.: Já bydlel asi do 21 let tři stanice tramvají směrem na jih, proti proudu Vltavy.
R. H.: Můj otec vystudoval havířinu, takže jsem se velmi záhy odstěhovali do Stochova na Kladensko, kde jsem prožil mládí. Do Prahy jsem se vrátil kvůli až po vojně kvůli muzice.
Která pražská městská část se vám líbí nejvíc?
R. K.: Hradčany, Malá strana, staré město a Vyšehrad. Znám spoustu historických map a rytin a vím, jak Praha vypadala v různých obdobích. Mě se líbila po tu dobu, co měla hradby, které vydržely až do druhé poloviny 19. století. Moderní část města už není tak poetická..
CO ZAJÍMALO NAŠE ČTENÁŘE
Váš kytarista Tom Vartecký prý rád nosí sukně. Už jste zkoumali, co má pod ní? (Alena Lichá)
R. H.: Nedávno na jedné akci povídal, že chodí naostro.
R. K.: Jasně, říkal, že to bude tahák na tom turné. Že si dá pod sebe ventilátor a ta jeho sukeň bude vlát jako ta Marilyn Monroe. Tam se ukáže, co pod ní schovává.
Jak se liší Wanastowky v roce 1991 a dnes? (Petr Poláček)
R. K.: Tahle kapela vznikla v březnu 1988. Teď už jsme starší, zkušenější, máme z čeho čerpat. Na druhou stranu už nám není 18, nejsme teenageři s tím vším, co k tomu patří.
R. H.: Odpadly nezdravé ambice, které má v mládí každý. Neklade si pragmatické překážky, proč by něco nemělo jít. I když jsou často nereálné. My dnes máme ambice bavit sebe a pokud možno i lidi naší muzikou.
Pořád jste, Roberte, neupustil od vegetariánství? Nutíte k němu i zbytek kapely? (Jana)
R. K.: Tak já rozhodně umím jíst maso a nikoho k ničemu nenutím. Nejsem nijak ortodoxní. To je vžitá představa, že když někdo jí méně masa než ten vedle, tak vzniká všeobecné ohrožení. V kapele je to v pohodě.
R. H.: Já jsem se rozhodl, že nebudu vegetarián, když jsem ochutnal sojovou husu. To se fakt nedalo žrát.
Pane Kodyme, je pravda, že před koncertem sbíráte energii osaháváním starých kostí? (Josef Nekonečný)
R. K.: Ono to je trochu jinak. Společně s mojí dcerou máme sbírku kostí, drápů a lebek dinosaurů, žraločích zubů starých třeba až 60 milionů let. A když se snažím vymýšlet písničky, tak mě tyhle věci inspirují. Stejně jako třeba staré obrazy, nebo pobyt v přírodě.
PROFIL:
Robert Kodym
Narodil se 20. února 1967. Vždy ho fascinovala archeologie a dějiny. Pak mu ale zkřížila cestu elektrická kytara. V nahrávacím studiu stál poprvé v 18 letech, kdy se přičinil o dvě písně na desce Jiřího Korna. Od té doby se různým způsobem podílel na 31 albumech, kterých se dohromady prodalo 1,65 milionu kusů. Je zakládajícím členem rockových kapel Lucie a Wanastowi Vjecy. V dubnu 2006 se stal otcem. Jeho žena Zuzana, kterou si vzal po dvouleté známosti, porodila holčičku. Dostala jméno Amélie Anna. V roce 2000 koupil Robert Kodym zámek v Bečvárech u Kolína, který postupně rekonstruuje.
Radek Havlíček
Narodil se 18. listopadu 1968. Vystudoval stavařinu a jeho velkým koníčkem je architektura. Oboru se však nikdy naplno nevěnoval. Do roku 1994 se živil jako muzikant, poté si založil produkční firmu Pinjk Panther Agency. Od roku 1996 spolupracoval celých pět let s kapelou Lucie, v roce 1999 navázal spolupráci se skupinou Kabát. Dnes kromě manažera velkých turné českých kapel a megakoncertů zahraničních hvězd působí jako baskytarista v kapele Wanastowi Vjecy.
Wanastowi Vjecy
Skupina Wanastowi Vjecy vznikla v březnu 1988 jako studiová punková kapela za účelem natáčení písniček do dokumentárního filmu Vladislava Kvasničky Aby si lidi všimli. Po převratu režimu nahrává v roce 1990 čtyři písně znovu na raritní punkovou kompilaci Epidemie. První studiové album Tam mi to teda nandey vychází v září 1991. O rok později přichází druhá deska Lži, sex a prachy. Na jaře 1993 se kapela vydává na první velké turné, kde už spolehlivě plní sportovní haly. Od té doby stihla vydat šest řadových desek a dvě výběrové. Dohromady prodala 650 tisíc nosičů, za což získala Diamantovou desku. V říjnu 2010 kapelu opustil zakládající člen P. B. Ch. (Petr Břetislav Chovanec) kvůli vlastním projektům. Současná sestava je Robert Kodym (kytara, zpěv), Štěpán Smetáček (bicí), Tomáš Vartecký (kytara), Radek Havlíček (baskytara).(RADEK ŠPRINC)