První Rally Dakar jste odjel v roce 2000, tehdy na motorce. Co vás k tomu vedlo?
Tak to už si ani nepamatuju, jak je to dávno. Mnoho let jsem jezdil na enduru různé závody. Přes krajské soutěže, mistrovství republiky, Evropy, světa. A chtěl jsem vyzkoušet i tu nejtěžší, tedy Dakar. Vždycky jsem obdivoval Lopraise a jeho tatrovky. S klukama jsme toužili dostat se do pouště, podívat se tam. A tak se nakonec stalo.
Závod jste jel čtyřikrát na motorce, ale pak jste přesedlal na čtyřkolku. Proč to?
Na motorce jsem jezdil do roku 2004. Pak jsem měl velké problémy s koleny. Proto jsem zvolil čtyřkolku. Ta má sice více dílů a je na údržbu náročnější, ale zároveň na ní vzniká mnohem méně úrazů. Na motorce je to pořád něco a když se bouchnete v té rychlosti nohou během hodiny desetkrát do stejného místa, začne to už být problém.
Vy jste ale problém měl. Technický. Chyběl vám výkon.
No jak jsem si čtyřkolku postavil, takovou jsem ji měl. Je pravda, že to bylo trápení. Nejelo mi to, jak mělo. Po poušti jsem jel maximálně devadesátkou, a to bylo málo.
Kolik jste vlastně měl s sebou mechaniků?
Deset. (Vzápětí se rozesměje a ukáže na své prsty se slovy, tak to jsou oni). Ne, jel jsem sám, takže jsem se musel spoléhat sám na sebe. V praxi to vypadalo tak, že jsem dojel večer do cíle etapy, a pak jsem strávil u stroje hodně času různými opravami a úpravami. Stalo se mi tak třeba, že jsem měl na spánek jen tři-čtyři hodiny. A to je dost málo.
Ale jiné týmy mají určitě mnohem lepší zázemí. To je dost nespravedlivé.
No je, ale co naděláte? Pravda je, že třeba při jízdě přemýšlíte i o tom, že ten stroj musíte trochu šetřit, protože opravy večer za vás nikdo neudělá. Takže tomu lehce podřizujete i styl jízdy, která je mnohem opatrnější.
Zažil jste letos na trati okamžik, kdy jste to už chtěl zabalit?
Asi ne. Jen jednou jsem měl technický problém, který se ale nakonec podařilo vyřešit a já stihnul start. Jinak žádná vážnější krize nepřišla.
A naopak – máte nějaký zážitek, který vás ohromil v pozitivním slova smyslu?
Určitě pohledy na přírodu, na krásnou poušť. Je toho dost.
Takže tolik, že za rok vyrážíte zas?
Tak to vám v tuto chvíli neřeknu. Fakt nevím.
Letos jste měl ale smůlu, dostal jste hned dvě penalizace, údajně neoprávněné. Jak to tedy bylo?
Když jeli kluci z týmu odtáhnout nepojízdnou tatru Marka Spáčila, potkal jsem je na trati a zastavil u nich. Aniž bych sundal přilbu nebo slezl ze čtyřkolky, jsem je pozdravil, zeptal se, jestli nemají nějaký problém a zda budou večer v bivaku, protože měli můj stan a já je dva dny neviděl. Zastávka proběhla opravdu rychle, ale mezi tím se nad námi objevil vrtulník, v něm ředitel závodu, který mě viděl, považoval to za neoprávněnou pomoc během závodu a za to jsem dostal šestihodinovou penalizaci. Pak mi ji komisař snížil na čtyři, ale v konečném důsledku to bylo jedno, protože i kdybych penalizován nebyl, na lepší umístění bych nedosáhl. Mohl jsem to sice na místě řešit, protože trest byl skutečně neoprávněný. Ale hádejte se s komisařem, když dojedete do cíle a musíte se pustit do údržby čtyřkolky. Prostě na to nezbyl čas. Jeden z našich novinářů se jich ptal, za co vlastně penalizaci mám, a oni mu to nebyli schopni říct. Samozřejmě správně by bylo si to vše vyjasnit, ale nebyl na to čas.
Řekl jste, že vám kolegové vezli stan. To jste spal celou dobu v něm?
Ne, spal jsem právě i pod širákem. Naštěstí byly horké noci, takže to šlo v pohodě. Letošní rally se totiž jela v Argentině a Chille. Projížděli jsme poušť Atacama, na které nejsou tak nepříznivé povětrnostní podmínky, jako v africké Sahaře, kde jsou šílené teplotní rozdíly. Mnohokrát se stalo, že jsem v Africe pořádně vymrznul. Kdy jsem se ráno probudil a na motorce byla námraza. To se vám ani nesní, jak si člověk vytrpí. Jedete nějakou dobu a pak musíte slézt z motorky a ohřát se aspoň o motor. To letos naštěstí vůbec nebylo.
Jak na vás reagovali fanoušci?
Tak to bylo super. Atmosféra především v Argentině byla vynikající, veřejnost měli o závod obrovský zájem. Připomínalo mi to dobu před třiceti lety, kdy se jezdily šestidenní závody a lidé chodili na rally ve velkém a srdečně se na nich bavili. Ne jako dnes, kdy každého spíše baví teplý obývák a párek. A také ne jako v Africe, kde na vás mávají vojáci se zbraněmi a vy v tu chvíli netušíte, zda jde skutečně o vojáky nebo o bandity. Tam ta situace není dobrá. Jsou tam třeba zaminované úseky a když se sjede z trasy, může to být hodně nebezpečné. Znám případ, kdy závodník sešel tři metry z trasy a mina mu utrhla obě nohy nebo kdy vyletěl do vzduchu celý náklaďák. Proto se závod přesunul do jižní Ameriky.
Když jsme u toho sjetí z trasy, jedete asi s navigací, že?
Na každý úsek závodník dostane speciální roll book. No není to tak, jak kdysi. Například Loprais rád vypráví, že s sebou vozili velký lodní kompas, který samozřejmě nefungoval v kabině auta. Oni proto museli vždy zastavit, vystoupit ven a zjistit si správný směr jízdy. Navigace začaly fungovat tak od roku 2002. Ale ani s nimi to není žádný med. Musíte se totiž pořád na to dívat, sledovat navigaci a přitom si dávat pozor i na terén. To je dost náročné. Zároveň, abychom to neměli moc jednoduché, existují na trati takzvané waypoints, tedy body, přes které člověk musí projet, jinak dostane penalizaci. A za neprojetí tří těchto bodů je diskvalifikace. Najít ten bod přitom mnohdy není nic jednoduchého. Ve vzdálenosti dvou kilometrů od waypointu se sice zobrazí směr, kde se tento bod nachází, ale dostat se do této blízkosti není samozřejmostí. To se pak nezobrazí nic a vy bod minete. Navíc ho musíte protnout ve dvousetmetrové vzdálenosti, jinak se vám nezapočítá.
Kolik jste jich letos minul?
Naštěstí žádný.
Viděl jste letos nějaké zajímavé zvíře?
Ani ne. Loni na Dakaru jsem často potkával želvy a pásovce. V tom zase byla atraktivnější Afrika, kde jsou zajímavá zvířata.
A taky nebezpečná…. .
To ano, ale stejně považuju na nejnebezpečnější zvíře, přesněji řečeno hmyz, obyčejného komára. Samozřejmě kvůli malárii. Ony se tam sice podávají antimalarika, ale to jsou strašné dryáky, které ničí organismus a navíc ani nemají stoprocentní účinek. Takže když člověk onemocní, malárie se defacto už nikdy nezbaví.
