11°C
Říká se, že jste původně ani hercem být nechtěl?
To už je dávno. Skutečně jsem kdysi uvažoval, že bych chtěl být novinář nebo dokonce lesní inženýr. Ale jak říkám, je to dávno a toto byly klučičí sny, které mě přešly velmi záhy.
A jak se tedy stalo, že jste zvolil herecké povolání?
Vlastně za to může pětka z francouzštiny. Nebýt toho, tak jsem se k herectví asi nedopracoval. Maturitu jsem totiž dělal až na podzim, a pak jsem podal přihlášku na JAMU s tím, že nikam jinam mě nevezmou. A ono to vyšlo. Asi to ale bylo ve mě odmalinka. Já už v dětství měl tendence všechny bavit, ve škole se to ostatním dětem, narozdíl od učitelů, líbilo. Ověřoval jsem si tam, že to funguje. Hercem jsem tak bezděky odmalička, jen jsem to tehdy nevěděl.
Takže lesy tím pádem přišly o svého inženýra. Mimochodem, víte vůbec, co dělá lesní inženýr?
No to naprosto netuším a nevěděl jsem to ani tenkrát. Jen jsem si myslel, že je pořád v lese, což mi přišlo bezvadné. Pak jsem si ale uvědomil, že bych v tom lese celý den nevydržel, tak jsem od této myšlenky upustil.
Stal jste se nakonec hercem. Vašim prvním filmem byla Balada pro banditu, kde jste exceloval spolu s Ivou Bittovou. Jak vzpomínáte na toto natáčení?
Byl to pro nás velice krásný zážitek. Dva měsíce jsme strávili poblíž Karlových Varů. Byl to jeden nepřetržitý mejdan ve společnosti dobrých kamarádů. To se pak samozřejmě na takové natáčení vzpomíná hezky. Občas se třeba dělá film, je to taky fajn, ale vzpomínky rychle vyprchají. Tím, že jsme tam byli dobrá parta, nás práce hodně bavila.
Ve filmu se hodně zpívá. Zpíváte si rád?
Ano, rozhodně. Maminka krásně zpívala a já zpívám od dětství. Mám to po ní. Taky jsem vystudoval na Janáčkově akademii katedru muzikálového herectví a potom se mi to v mnoha případech hodilo, protože Na Provázku jsem hrál se zpěvy i tanci. Repertoár tam byl široký.
V Brně Na Provázku jste působil 17 let. Pak jste se rozhodl pro radikální změnu a odešel jste do Prahy. Proč?
Není to úplně přesně, já jsem tam působil dvacet let, první roky coby student. A byl jsem tam do roku 1991. Za tu dobu jsem si vyzkoušel všechno možné, pracoval se třemi vynikajícími režiséry, vystřídal řadu rolí, ale to nejde donekonečna protahovat. Pociťoval jsem touhu po změně a dalším vývinu a po pravdě řečeno i po poměření s pražskými zavedenými herci. Když jsem tedy dostal nabídku do Národního, tak jsem neváhal a šel.
Z Brna se vám ale asi neodcházelo lehce. Slyšela jsem, že jste tam měl širokou základnu fanynek... .
Byli jsme mladí, okolo dvaceti let. Bylo to něco nepředstavitelného stát se v tomto věku slavným. Najednou jsem měli spoustu obdivovatelek. Vycházeli jsem po představení zadním vchodem a tam už čekalo patnáct, dvacet holek. A to je pro psychiku mladého kluka hodně náročné, a ne všichni se s tím vypořádali. My jsme si to ale užívali, bylo to krásné období. Nedávno mi říkal Bolek Polívka, že nějaký vůl Cassanova napsal paměti, že měl 2600 ženských za život, ale to byla naše roční norma (smích).
Ztotožnil jste se s tímto názorem?
Určitě.
Odbočím k filmu. Máte nějakou roli, která vám zalezla pod kůži?
To je těžko říct. Mohl bych jmenovat právě Nikolu Šuhaje loupežníka stejně tak i pozdější role v Pelíškách, Černých baronech či Tankovém praporu. Ale měl jsem spoustu krásných rolí v televizi a stále mám. Například nyní točíme vždy tři povídky a to se mi také moc líbí. Pravidelně se setkávají se zájem asi tří milionů diváků, což je fantastické. Mám pocit, že těch příležitostí bylo hodně, ale pořád si myslím, že mohou přijít ještě lepší.
A naopak? Jakou svou roli máte nejméně rád? Nedávno Ivana Chýlková přiznala, že nejvíce nerada vzpomíná na seriál Ona je muž.
No tak to byla taky debilita. Ale to je především věc rozhodnutí. Spousta herců vstupuje do projektů, které si už dopředu sama odsoudí. Já bych tohle nikdy neudělal. V životě by mě nenapadlo, aby mě někdo přemluvil do takového seriálu. Já jsem kromě Hotelu Herbich odmítl všechny nabídky na seriály, a ten Hotel Herbich mi připadá asi jako poslední smysluplný seriál, co se u nás točil. Pokud se ale vyvrbí nějaký seriál, který bude mít jeho kvalitu, jsem ochotný do něj jít. Zásadně odmítám nabídky rolí, u kterých mi řeknou - ale my nevíme, jak se vlastně vaše postava bude vyvíjet a že se třeba ve 130 dílu budete rozvádět. Tak na takové nabídky říkám, s tím jděte do háje. To mě vůbec nezajímá. Samozřejmě dělat něco jen pro peníze v momentě, kdy nemáte co jíst, se dá. Ale pokud máte a jste zajištěný, tak do takového seriálu bych nevstoupil. Někteří kolegové vlezou do něčeho a pak skuhrají, že to bylo blbé. Ale to přece ví od prvního přečtení scénáře, že to bude stát za starou bačkoru! Osobně jsem odmítl filmů opravdu hodně, protože momentálně je naše scénáristická práce v krizi, podobně jako fotbal. Ani jedno se nedá dělat pořádně - hrát za národní družstvo stejně jako hrát v národních filmech momentálně není výhodné. To je lepší dělat v té televizi, kde vás skutečně, když to děláte s láskou a práce se povede, sleduje na tři miliony diváků. Do kina přijde 14 tisíc diváků a ještě odejdou naštvaní. To pak nemá smysl to dělat.
A dostáváte ještě nějaké nabídky na seriál nebo už tvůrci vědí, že u vás nepochodí a tak to ani nezkouší?
No já jsem zhruba dostal od všech, ale vždycky to skončilo velice rychle po dvou prvních větách. Zeptal jsem se - o čem to je. A oni na to - no to my ještě nevíme. Takže nazdar. Dokonce mi jeden režisér nabídl, že si mohu vybrat roli, kterou chci. No tak to už mě úplně dostal.
Vy máte ale v televizi i pořad o cestování. Cestujete rád?
My s parťákem neradi cestujeme, protože každý už projel asi 60 zemí a už je to skutečně opruz. Na druhou stranu jezdíme se štábem, ve kterém jsou kamarádi, takže v tom je to příjemné. Například teď jsme byli na ostrově Reunion, sotva jsme se vrátili asi před měsícem, a to je vždycky strašné. Jen si představím tu cestu tam, a cestu zpátky. A parťák (Jiří Bartoška), ten trpí dvojnásob, protože nemůže čudit v letadle, tak opruzuje kapitány a kouří jim v kabině, takže když přistáváme, tak letci skoro nevidí na přistávací dráhu. Že by bylo cestování pro mě přínosem, se říct tedy nedá. Já si rád vyjedu na Vysočinu a tam mám klid.
A je to stejné i v případě, kdy jezdíte po naší zemi a poznáváte naše města?
To mě nebaví kvůli těm kulturním domům, které jsou mnohde fakt hrozné. Ale naopak mě to baví kvůli lidem, kteří přijdou na představení a já zase přijedu za nimi, takže je to bezva. A vy víte, že přišli jen kvůli vám, což je moc krásný pocit. Já tak mám důvod ještě někam jezdit. V podstatě bych si už mohl sednout na zahrádku, čudit doutník, zajít si do lesa a říkat - možná by bylo přece jen lepší stát se tím lesním inženýrem. Ale to mě neláká. Stále mě láká ten kontakt s lidmi. Pro ten to dělám. Pořád se mě někdo ptá - máš to zapotřebí? Trmácet se po cestách, snášet zaplivané šatny a tak, ale já na to mám jednu odpověď. Já tam přece jedu za lidmi. To mě na tom nejvíce baví.
Máte při tom čas si prohlédnout města? Konkrétně tady Frýdek-Místek?
Pro mě to jsou největší odpočinkové dny. Já jsem byl předevčírem v Ostravě, včera v Havířově a dnes jsem tady ve Frýdku-Místku. To je přece úžasná volnost. Teď mě tady zdržujete, protože já už měl být dávno na opíkání steaků a místo toho tady s vámi plkám v šatně... . Ale váženě, pro mě je to odpočinkový čas, nikde tak dobře nerelaxuju.
A máte rád i Frýdek-Místek?
Mám rád celou severní Moravu. Tady ve městě jsem třeba byl na zámku, taky nahoře v té báječné restauraci s věžičkou, ve které je obsluha přidrzlá a klidně se ptá - tak co si dáš, parchante? Trhni si nohou, chceš hnátu ze psa? Tak to mě hodně baví. Celkově je tady u vás moc pěkně. Mám ale rád především zdejší publikum. Nechci ho vyvyšovat nad ostatní v republice, protože tam je také skvělé, ale tady jsou ti lidi strašně vnímaví a příjemní. Takže sem jezdím moc rád.
.jpg)
.jpg)
