11°C
Vraťme se úplně na začátek, kdy jsi přišel na svět...
Jsem Vodnář. Roku 1941 jsem se chytil do sítě života. Když se podíváš na tu dobu, je to opravdu lán života. Je na co vzpomínat. Třeba ve škola - tak to jsem byl spíše v lese, než v lavici. Bylo to pro mě trápení až do osmé třídy. Devítka naštěstí nebyla, protože tu bych nezvládl, asi. A to je vše, co můžu říct o svém vzdělání. Stejně mě to těší, protože různých akademiků a gymnazistů jsou lány a tam si myslím, že si toho člověk moc nevezme. Jsem přesvědčen, že je třeba se vrátit až k té primitivnosti, kdy je vlastně vnímání nejsilnější. Od zvířat, až k těm ženským, přes stromy a přírodu vůbec. Je důležité umět se radovat z toho všeho, přát to i druhým.
Jak jsi vlastně začal s uměním? Kdy tě ta múza políbila poprvé?
Umění mě bavilo vždy. Od dětství. Začal jsem s kresbou. Dokonce mě nedávno překvapila kamarádka, která mi ukázala památník z šesté třídy s mou kresbou nějaké chaloupky. Ale jak říkám, jsem vodnář, a to se říká, že jsou lidi střelení, ale také nepostrádají talent pro kumšt. A i když jsem sebevíce unavený, končím den s tím, že se podívám kolem sebe a jakási stopa po mě zůstává. Řeknu si, zítra jedu dál, protože nějaká ta invence přichází, zvlášť tady v tom prostředí (řezbář nyní žije trvale v Mniší, v přírodě pod hukvaldskou oborou), kde se mrknu z okna a múzy na mě nalétávají až z Radhoště.
Dnes žiješ v malebné chaloupce, ale jsi rodák z Místku, že?
To každopádně. Jsem Místečan. Prožil jsem tam větší část svého života. Tam se odehrálo pár svateb, pár rozvodů. Tady žiji už dvaadvacátý rok. Před tím jsem ale měl byt na místeckém náměstí. Po revoluci, kdy se lidem v restitucích začaly vracet majetky, si majitelé domu vzpomenuli, že tam chtějí dát taťku a že mají pro mne náhradu - 1+1 na Anenské. To ale nebylo nic pro mě. To by mě odtamtud brzy vynesli patami napřed. Tak jsem sedl na staré kolo a hledal si místo, kde bych mohl žít. A našel si tento dům. Nebyl v žádném případě takový, jako je dnes. Za vším je kus práce.
Vraťme se k umění. Kdy jsi zjistil, že ti kresba nestačí?
Začal jsem kresbou. A u ní člověku brzo dojde dech. Protože v té perspektivě, v tom dřevě nebo pískovci, se naráz všechno mění. Ty si tu ruku můžeš nakreslit přesně, ale když to jde do prostoru, proporce vychází jinak a chce to opravdu kus talentu, aby to vyšlo. A kolik času uteče, než začneš mít jistotu, že dojde k naplnění vlastních představ.
Ty ses ale řezbařinou za totality neživil.
Ne, byl jsem vyučený k ničemu, tak jsem dělal u geologického průzkumu na ropných soupravách. Pak jsem přešel do železáren v Lískovci. Na první šichtě jsem měl úraz. Přišel jsem o palec.
A já si vždy myslela, že je to daň za řezbařinu....
Ne, bohužel se mi to opravdu stalo na první šichtě. Byla to smůla. Majstr na mě zařval, co stojíš jak blbec. Tak jsem zazmatkoval a spadlo na mě železo. Potom jsem nastoupil do Slezanu na propagaci a v momentě, kdy už jsem tu práci měl v ruce, jsem se nepohodl s jedním kolegou, a když jsme si to ručně vyříkali, dostal jsem hodinovou výpověď. V době, kdy jsem ale dělal ve Slezanu asi čtvrtým rokem, jsem se pustil do dřeva. Měl jsem bráchu v Rakousku, který mi posílal kvalitní dláta, která se tady absolutně nedala sehnat. A tak ve Slezanu brzo poznali, že nemusím jen psát na věčné časy, a začal jsem vyrábět i různé propagační předměty a v pracovní době jsem si mohl dělat i věci pro sebe. To bylo pro mne štěstí. Když jsem pak musel odejít, dělal jsem dva roky v byťáku v kotelně. Potom tady z hukvaldského hradu emigroval kastelán do Řecka. A nějaký Kučera, který dělal ekonoma na frýdeckém zámku, si vzpomněl, že Oboda tam někde maká v montérkách. A tak jsem dělal tři sezóny na hradě. Pak přišly ty srandy s klíčema a po nich jsem šel na volnou nožku až do času důchodu.
Řezbařině se věnuješ dodnes. Ale co to psaní? Na světě je tvá kniha Můj čas běží mezi stromy. Co tě vedlo k jejímu napsání?
Je pravda, že když se cítím unavený u toho ponku, potřebuju si jen tak sednout. Ale jen tak sedět ani vlastně neumím, tak mě napadlo zavzpomínat. Vzal jsem pero a papír a dal se do díla. A najednou začalo něco vznikat a já si řekl, co kdyby to někoho zaujalo? Co kdyby to někomu připomenulo jeho vlastní mládí? A tak vznikla kniha plná mých vzpomínek. Po pravdě - její psaní, to byl pro mne doslova jakýsi vnitřní striptýz, ale z reakcí mnoha lidí vím, že mnoho z nich chytla za srdce, že ji mají na nočním stolku, že se u ní zasmáli nebo si i zaplakali. Že je jim u ní dobře. Co více si můžu přát? První náklad zmizel velice rychle, takže jsme dotiskli další kusy. I proto jsem se rozhodl pokračovat a pracuji na druhém díle. (Kniha je k dostání v Beskydském informačním centru.)
Ale my jsem se ještě nedostali k těm ženám?
Tak o tom se musí jen velice opatrně (zde se Milan Oboda dlouze zasmál a přečetl nám úryvek z knihy, kterou chystá. Chcete-li, bude určitě k mání, až ji řezbář dopíše.)
O tobě se ale ví, že máš za sebou několik manželství a pověst velkého milovníka.... .
To je o tom, že si zahraješ na jedny housle, ale ne, že by se ti odehrály, ale slyšíš hrát jiné s jiným majstrem a chceš zkusit, zda by s tebou dosáhly stejného, ne-li lepšího tónu. Když vidíš v ženě bytost na jakési úrovni, chceš zkusit, jak zní, jaké má reakce, jak tě bude brát a jestli dojde k nějaké harmonii a jestli by to tak už mohlo zůstat. Ale to právě nemusí. Nechci to přirovnat k lovu na křepelku, ale je to dáno hodně geneticky a buď ti někdo stačí na celý život a jsi rád, že jsi rád, a nebo prostě nestačí.
Milan Oboda se narodil v roce 1941. Talent zdědil po svém otci. Narodil se jako vodnář v roce 1941 ve Frýdku-Místku. V současné době žije na ranči u hukvaldské obory, která mu poskytuje nevyčerpatelnou inspiraci a estetiku všech ročních období. Torza staletých buků a dubů jsou pro něj ukázkou nádherné sochařiny přírody, kterou obdivuje stejnou měrou, jakou miluje přírodu. Také zvířata mu nejsou cizí a je znám svou láskou ke koním. Z jeho tvorby je tedy znatelně patrná inspirace nejen v hudbě, přírodě, ženách i náboženství.
.jpg)
