Chtěl jste být už jako kluk malířem?
V dětství mě lákala také železnice, děda totiž pracoval jako strojvedoucí na Dole Zárubek. Ale maloval jsem už odmalička. Učil mě to právě děda, kreslili jsme hlavně Beskydy. Na základní škole jsem vyhrával různé výtvarné soutěže, navštěvoval Lidovou školu umění u malířky Elišky Servátkové a byl zřejmě jejím nejvěrnějším žákem. Docházel jsem k ní až do svých 19 let.
Jakou střední školu jste studoval?
Mohl jsem se rozhodnout, zda nastoupím na uměleckou školu do Uherského Hradiště, kde bych musel bydlet na internátu, nebo na průmyslovku v Místku. A protože se mně se tehdy z Frýdku-Místku moc nechtělo, vystudoval jsem tu průmyslovku. Pořád jsem ale chodil do výtvarných kurzů k Elišce Servátkové a začal uvažovat o výtvarné dráze.
Bavilo vás to na průmyslovce?
Přiznám se, že ne. Učila mě i dnešní senátorka Eva Richtrová, tak ji tím asi nepotěším. Prolézal jsem jen tak tak. Na druhé straně jsem se účastnil výtvarných soutěží, uspořádal jsem i výstavu, takže vyučující nade mnou přimhouřili oči. Logicky bych mohl pokračovat na nějaké vysoké škole zaměřené na dopravu, ale já serozhodl, že se budu věnovat malování.
Chodil jste do „lidušky“ a do kurzů k Elišce Servátkové. Jaká byla jako učitelka?
Až s odstupem let jsem docenil, jak byla laskavým a milým člověkem. Někdy děcka dělala v jejích hodinách binec, házely po sobě třeba plastelínu. Ona měla s námi velkou trpělivost, byla neuvěřitelně hodná. A musím říct, že i jako pedagog byla skvělá.
I vy jste v jejich hodinách dělal binec?
Nedělal. Malování mě moc bavilo, takže jsem nedělal žádné naschvály, ani jsem nevyrušoval. Paní Servátková si mě oblíbila. Dokonce mám od ní doma svůj portrét z doby, kdy mi bylo 14 roků. Navštěvoval jsem jí v bytě na třídě T. G. Masaryka prakticky až do její smrti a musím říct, že jsme si hodně rozuměli. Hýřila optimismem, měla pořád dobrou náladu a dokázala ji přenést i na ostatní. Měla samozřejmě jiné hodnoty, než jaké většina lidí vyznává dnes. Vždyť každý někam spěchá, chce rychle něco koupit, spotřebovat, vše se dělá ve shonu a stresu. Eliška Servátková žila naopak uměním a duchovnem, měla ráda lidi.
Proč jste se, nakonec, přihlásil na akademii výtvarných umění do polského Krakova?
Dvakrát jsem se hlásil na akademii do Prahy, ale vždy jsem byl těsně pod čarou. Tehdy se na Akademii výtvarných umění hlásilo několik stovek zájemců a přijímali jen třicet lidí. Dvakrát mi to nevyšlo, musel jsem pracovat, až mi jeden známý navrhl, ať se přihlásím do Krakova.
Ještě mi řekněte, kde jste pracoval, když vás nevzali na pražskou akademii?
Nastoupil jsem do Válcoven plechu na rizikové pracoviště. Hlavním důvodem bylo, že mi hrozila dvouletá vojna a díky tomu, že jsem se na dva roky uvázal na tomto pracovišti, šel bych na vojnu jen na pět měsíců.
Co jste ve Válcovnách dělal?
Stříhal jsem plechy v závodě 02. Opravdu to bylo rizikové pracoviště a já tam utrpěl vážný úraz. Srovnané plechy drželo dřevo, v několika místech bylo zteřelé a jednou se na mě plechy sesunuly. Utrpěl jsem těžká zranění nohou, několikrát mě operovali a nakonec jsem v důsledku zranění dostal modrou knížku. Po nemocenské jsem se do Válcoven už nevrátil a nastoupil na půl roku do Hutních montáží, jako referent.
Krakov vám vyšel hned napoprvé?
V Polsku byl v roce 1986 výjimečný stav. Sehnal jsme si proto pozvání, vzal pod paží několik svých prací a odjel do Krakova. Rektor si prohlédl mé práce, svolal komisi, která mé kresby hodnotila. Já tam zůstal týden, dostal nějaké úkoly, co mám namalovat, a po týdnu mi sdělili, že mě přijímají. Takže to vyšlo napoprvé.
Kde jste tam bydlel?
První rok na kolejích, pak jsem se seznámil s Mexičanem, který na akademii také studoval, a pronajali jsme si byt. Strávil jsem tam šest let.
Takže umíte dobře polsky?
Polština byla předpokladem. Sice jsem se v mládí díval na polskou televizi, ale něco jiného je polštině rozumět a něco jiného je polsky mluvit nebo psát diplomovou práci. Takže jsem chodil jeden rok povinně na výuku polštiny. Tu jsme měli na rozdíl od polských studentů navíc. Učili jsme se třikrát týdně po večerech.
Máte tedy polský titul akademický malíř?
Studoval jsem na akademii najednou dva obory – výtvarné umění a architekturu. Takže jsem akademický malíř, architekt a ještě magistr historie umění, což bylo součástí studia. Ale tady jsem s tím měl problémy.
S tím, že jste studoval v Polsku?
S uznáním titulu. V Polsku jsem v šestém ročníku působil na škole i pedagogicky, jako asistent v ateliéru malby. Po ukončení studia se mi naskytla možnost učit v Ostravě na střední výtvarné škole v Poděbradově ulici, takže jsem si i díky pedagogickým zkušenostem z Polska, přihlásil. Jenže oni nevěděli, co si s polskými vysokoškolskými diplomy počít. Musel jsem si diplom nechat na ministerstvu školství nostrifikovat, tedy nechat uznat i v naší zemi. Trvalo to půl roku a škola mezitím přijala někoho jiného.
Později jste ale přece učil?
Celou dobu jsem na volné noze. Máte ale pravdu, že jsem tři roky učil výtvarnou výchovu na 9. základní škole ve Frýdku. Už bych se k tomu ovšem nechtěl vrátit.
Proč?
Představte si třídu sportovců na druhém stupni, v pátek odpoledne, kdy s nimi máte dvouhodinovku. Jednoho nebo dva to baví, zbytek se chová jako zvěř a já tam nepůsobil jako učitel výtvarné výchovy, ale jako dráb. Navíc se to nevyplatilo, za ty peníze.
Uživí vás jen výtvarné umění?
Když mám výstavu, tak se většinou prodá dost věcí. Za jednotlivé obrazy to nejsou žádné závratné částky, avšak na uživení to stačí. Navíc jsme s manželkou začali podnikat a otevřeli si v Místku květinovou síň.
Prozradíte, co máte v květinové síni na starosti?
Většinou pomocné práce jako pořezat strom nebo nařezat větve. Manželka je vyučená floristka, takže se stará o ostatní. Já pro květinářství ještě dělám drobnou keramiku a mám tam své kresby.
Viděl jsem, že jste vystavil kytice. To ale není pro vaši tvorbu zrovna typické.
Poslední rok se věnuji jen kyticím a kresbám starého Frýdku a Místku. Kytice – to jsou květiny z Beskyd. Několik lidí mi říkalo, že jim to připomíná kytice Elišky Servátkové. Ona také malovala beskydskou floru. Žádné jiné květinářství něco podobného nevystavuje a nenabízí. A zákazníci se také chodí často dívat na kresby města z míst, která dnes už neexistují.
Co využíváte jako podklad pro kresby starého Frýdku a Místku? Hledáte staré fotografie?
Nemaluji podle fotografií. Našel jsem staré skicáky z doby, kdy jsem chodil k paní Servátkové, která nás brala kreslit ven, do plenéru. A tak dnes můžu využívat skicáky ze svého dětství. Díky nim vznikají kresby, například pohled k Mariánskému kostelu s již neexistujícími domy, Antoníčkovo náměstí s dřevěnkou anebo lávka přes Ostravici s bývalým hostincem Charbulák.
Není vám líto, že ta místa dnes již neexistují?
Moc. Nevím o žádném jiném městě, kde by se takhle vybourala stará zástavba a přes střed města udělala magistrála. U Moravia banky byly zbourány nádherné domy. Já si toto místo pamatuji jako čtyřletý z roku 1968, kdy ulicí jely ruské tanky. Mrzí mě, že se bourá i dnes. Škoda, že zmizela sportovní hala, která byla architektonickým symbolem města a mohli jsme ji mít jako technickou památku. Do města také nepatří nákupní centra, ty měly být postavené na někde na okraji. Jen si vemte, kolik obchodňáků tady máme na počet obyvatel, to je nelogické.
Když jsme u zmizelého Frýdku-Místku, váš rodný dům vzal také za své, nebo ještě stojí?
Krátce jsme bydleli v Lidické ulici v Místku v jednom z domků, kolem kterých vzniklo panelové sídliště. Náš dům dodnes stojí, bydlí v něm sestřenice a my s manželkou asi sto metrů od něj máme v ulici ČSA květinovou síň, malý domeček u paneláku. Později jsme se přestěhovali do Mozartovy ulice a následně jsme si postavili domek na Vršavci. Nyní bydlím v Sedlišti v místě Bezručovy vyhlídky a mám krásný pohled na Frýdek-Místek. Je to opravdu nádherná vyhlídka, kostel a zámek vidím jako na dlani.
Profil
Roman Bret se narodil 27. září 1964 ve Frýdku. Vystudoval Střední průmyslovou školu v Místku a Akademii výtvarných umění v Polském Krakově. Ve Frýdku-Místku vystavoval v Galerii U Jakuba, v Antikvariátu V Modrém, na Výtvarných salonech na frýdeckém zámku, v Ostravě měl výstavy ve Výtvarném centru Chagall, v Galerii Ametyst, svou tvorbu představil i v Brušperku a několik výstav uspořádal v Polsku. V Krakově chystá v příštím roce velkou výstavu ke svým padesátinám. Kromě malby se věnuje grafice, kolážím, vitrážím, mozaikám a restaurování obrazů. S manželkou provozuje květinovou síň v Místku. Je ženatý, má dvě děti a v současné době žije v Sedlištích.
