Vzpomenete si ještě, kdy jste vzal poprvé do ruky fotoaparát?
První foťák jsem dostal ve svých 12 letech od strejdy. Byla to Smena, sovětský přístroj, velmi jednoduchý.
A víte i po těch letech, co jste poprvé vyfotil?
Vím to přesně, fotku mám dodnes. Jmenuje se Mrtvý vrabec na balkoně. Vznikla v Litultovicích. Vyšel jsem s novým foťákem na balkon a tam ležel vedle kočárku mrtvý vrabec. Scénu jsem vyfotil. Samozřejmě jsem v té době fotil všechno možné, asi jako každý kluk, který dostane fotoaparát.
Kdy vás napadlo, že byste se mohl fotografování věnovat více?
Vedla k tomu dlouhá cesta. V sedmé třídě na základní škole jsem požádal o zvětšovák, a ten mi byl slíben, když nebudu mít na vysvědčení čtyřku. Obětoval jsem tomu čas, učil se problémové předměty fyziku, matiku a chemii a čtyřku jsem opravdu neměl. Zvětšovák jsem opravdu dostal a trávil pak ve fotokomoře hodně času, jenže fotky za moc nestály. Neznal jsem totiž nikoho, kdo by mě naučil základy, nějakou teorii. V pubertě přišly jiné zájmy a na dlouhou dobu šlo focení „k ledu“. Jenže ve 30 letech jsem si řekl, že bych se rád věnoval něčemu, co by mě bavilo, což se o mé tehdejší práci říct nedalo. A tíhnul jsem k výtvarné oblasti.
V tomto směru vás zřejmě ovlivnil otec…
Ano, tatínek je řezbář, vydal také dvě knihy vzpomínek a úvah. Já jako kluk hodně kreslil. Nějaké geny jsem po něm určitě zdědil.
A tátova řezbařina vás neoslovila?
Ne, zdá se mi příliš složitá a pracná. Ke kreslení mám blíž. V roce 2001 jsem se ale rozhodl, že se přihlásím na Lidovou školu umění v Ostravě na obor fotografie. Hlásil jsem se tam na základě inzerátu v novinách. K přijímačkám jsem donesl pár fotek, které nebyly dokonalé, přesto mě přijali. Jenže pak nastal velký úbytek spolužáků, protože odpolední studium po práci bylo hodně náročné. Dostávali jsme domácí úkoly, museli fotit určitá témata, často jsme tyto věci přefocovali. Někdy jsem téma opravoval a fotil až třináctkrát, než byl vyučující spokojen. Jednalo se o klasickou černobílou fotografii, žádný digitál. Začínalo nás 40 a školu dokončilo jen osm lidí. Roli sehrály i finance, ne všichni utáhli to, že si museli kupovat, filmy papíry a dovybavit fotokomoru.
Kdo vás učil?
Jiří Kudělka a Fedor Gabčan, oba výborní fotografové. Naučili nás základy, práci se světlem, kompozici, jak zpracovávat fotky. Jsme rád, že jsem vydržel a školu dodělal. Hodně mi to později pomohlo.
Kdy jste poprvé vystavoval na veřejnosti?
První výstavu jsem měl v roce 2003 v již neexistujícím místeckém klubu Devět věcí. Pro výstavu jsem vybral portréty a akty. Do dnešní doby mám za sebou 16 výstav.
Vystavoval jste i v zahraničí?
V roce 2009 mě oslovila knihovna z Frýdku-Místku, že pořádá výměnnou kulturní akci v Bialsko-Biale v Polsku a že bych tam mohl vystavovat své fotografie. Dohodli jsme se, že vystavím akty, souhlasila i polská strana a já jel fotky instalovat. Výstava měla probíhat ve vstupní hale tamní knihovny. Jenže když jsem začal fotky připevňovat, srotilo se kolem mne hodně lidí a nakonec mi někdo z vedení řekl, že takové fotky na frekventovaném místě nemohou viset. Narychlo vybrali jinou místnost, kde se měla konat kulturní vystoupení a já tam nainstaloval 16 fotografií. Za týden jsem se na výstavu přijel podívat, jenže fotky zmizely. Dozvěděl jsem se, že je přemístili do místnosti, kam nikdo nechodil a která byla zastrčená. Udělali to bez mého vědomí. Jednalo se přitom o černobílé výtvarné akty, nic vulgárního. Dopředu věděli, že jde o akty, přesto takhle zareagovali. Takže jsem nakonec měl v Polsku takovou utajenou výstavu. Docela mě to naštvalo.
Akty fotíte v přírodě, velký cyklus jste dělal přímo u pěší cesty pod hradem v Hukvaldech. Nevzbuzuje to rozruch u kolemjdoucích?
Fotil jsem vždy v pondělí, kdy byl hrad uzavřený, a oborou pod hradem chodilo minimum lidí. Jenže focení trvá někdy až čtyři hodiny, tak logicky nějací lidé za tu dobu kolem nás prošli. Někdo se zastavil, jiný dělal, že nic nevidí. Nikdo neříkal, že by jej to pohoršovalo. Modelkám nevadilo, když se na nás někdo chvíli díval. Kdyby se styděly, tak by nemohly fotit akty.
Oslovujete profesionální modelky a platíte je, nebo fotíte známé, přítelkyně?
Vždy jsem oslovil dívku, která se mi líbila. Když ji to zaujalo, ukázal jsem jí své fotky a domluvili jsme se na focení. Měl jsem štěstí už s první modelkou, s níž jsem fotil v roce 2004 právě na Hukvaldech. Byla z Ostravy, sama studovala výtvarnou školu, předtím už fotila, takže věděla, o co jde. Práce s ní byla radost. Dívkám samozřejmě za focení zaplatím, je to pro ně až půlden práce, ale nejsou to horentní částky, jedná se o pár stokorun.
Stává se, že když dívka vidí fotky, nepřeje si, abyste je vystavoval?
Ne, dívka ví, že fotky budou vystavené, ať už na klasické výstavě nebo na webu. Dopředu jsme takto domluveni. Hotové fotky spolu konzultujeme, některé se jim nemusí líbit, takže mají právo veta. To se ale stalo jen párkrát. Občas si ale některá dívka chce nechat udělat akty pro sebe nebo pro přítele. Takové fotky pak samozřejmě nikde nevystavuji.
Fotíte i přírodu. Máte nějaká oblíbená místa? Vstáváte třeba, abyste zachytil východ slunce?
Vezmu si foťák a vyfotím v přírodě to, co se mi líbí. Je to věc náhody. Nezaměřuji se dopředu na konkrétní věc. A nikdy jsem nefotil rampouchy, ani východ slunce.
Nikdy jsem neviděl, že byste fotografoval město. Přehlédl jsem takové snímky, anebo vás městská tematika nezajímá?
Baví mě fotit lidi, portréty, akty, přírodu. Nerad fotím statické věci. Architektura a sport jdou mimo mě.
Pořizoval jste snímky také v romské komunitě v ulici Míru. Neměl jste s tím problémy?
V ulici Míru jsem fotil už dvakrát. Švagrová dělá terénní pracovnici na magistrátu a právě ona vše domluvila. Kdybych tam přišel sám s foťákem, tak mě místní v tom lepším případě vyhodí. Dospělí zpočátku nesouhlasili, zato děti se fotily rády a byly hodně zvědavé. Pak se přidali i dospělí. Z loňského focení vznikla výstava Romipen, která visela v září letošního roku v Národním domě. Jsem rád, že focení i výstavu podpořilo město.
Fotografujete i komerčně. Dá se tím uživit?
Po pravdě přiznám, že se tím neuživím. Zkoušel jsem být na volné noze, ale zakázek nebylo tolik, abych z nich vyžil. Proto jsem si našel práci, která mi vyhovuje a při které mám dostatek volného času. Dělám ošetřovatele ve frýdecké nemocnici. V současné době je díky digitálním foťákům fotografem prakticky každý a fotky se i amatérům daří pořídit relativně dobré. Stačí mačkat spoušť a vždycky to nějak vyjde. Občas se někdo ozve, chce nafotit svatbu, někdo potřebuje portrét… Nedávno se na mne obrátil kamarád, který chtěl nafotit svou sbírku kytar. Nechtěl jsem je fotit staticky, proto jsem kytary nafotil s modelkou a vznikly z toho zajímavé snímky. Vystavím je v dubnu příštího roku v místeckém knihkupectví Librex.
Máte kromě focení i nějaké další koníčky?
Rád si poslechnu dobrou hudbu, co jsou u převážně 50. a 60. léta. Mám rád rokenrol, Elvise a kapely té doby v čele s Beatles. Navštívil jsem v Praze a ve Vídni koncerty Paula McCartneyho a loni v Praze Ringo Starra. To byl můj splněný sen.
Profil
Lukáš Oboda
Narodil se v roce 1972 ve Frýdku-Místku. V letech 2001 až 2003 absolvoval na Lidové konzervatoři v Ostravě obor Výtvarná fotografie. Od roku 2003 do současnosti uspořádal 16 výstav, poslední v září v místeckém Národním domě. Nejraději fotí lidi – portréty, děti různé situace a akty ve spojení s přírodou. Výtvarné vidění světa zdědil po svém otci, řezbáři Milanu Obodovi. Fotografie letos čtyřicetiletého Lukáše Obody si můžete prohlédnout na webových stránkách http://lukas-oboda.webnode.cz.