Dostal jste se domů živ a zdráv. Jako jediný z expedice s vědomím, že jste byl nahoře. To jste losovali nebo síly na výstup vystačily jen vám?
„Ne, nelosovali jsme. To, kam člověk dojde a jakou přijme míru rizika, ovlivňuje spousta věcí. Aktuální fyzický a zdravotní stav, váha batohu, ztráta rezervních ponožek, teplota rukavic nebo třeba jen detail, jestli udržíte v žaludku to, co jste tam předtím pracně natlačili. Hora si lidi vyselektuje sama. Samozřejmě se každý snaží dostat co možná nejvýš. Takže do výšky osmi tisíc metrů nás došlo sedm. Pak ale kluci postupně otáčeli, až jsem zůstal sám. Každopádně to byl úspěch celé expedice, a já měl to štěstí, že jsem se dobelhal až na vrchol. Bylo to na krev!! Měl jsem hodně štěstí a jsem rád že si mě hora nenechala."
Nejde jen o to dostat se nahoru. Důležité je nechat si síly na sestup dolů. Je pravda, že se horolezci setkávají s mrtvými, kteří to štěstí neměli?
„Ano. Je to dost morbidní. Překračujete pozůstatky lidí a uvědomujete si u toho realitu smrti. Natvrdo víte, že za pár hodin tam můžete ležet taky. Cokoliv se člověku stane nad osm tisíc metrů, obyčejně končí smrtí. V takové výšce si již lidé moc nepomáhají. Tam má každý co dělat sám se sebou. I obyčejné darování tatranky může nakonec ohrozit váš život."
Který okamžik byl pro Vás nejhorší?
Nevím, nedokážu to přesně rozlišit, bylo jich několik! Snad okamžik, kdy se otočil můj poslední spolulezec Radovan Marek. Měl jsem asi jen dvě minuty na rozmyšlenou. Nebo když jsme se motali v mlze s Američany v lavinézním svahu pod čtverkou při sestupu na Abruzzi. Ale asi nejhorší bylo, když mi začal kolabovat Chris ve stanu v trojce a já na sobě cítil, že se se mnou taky něco děje. To jsem se bál asi nejvíc, že když mi umře, tak tam skončím s ním ve stanu. Nevím, jestli bych trefil cestu!"
Těsně po úspěšném výstupu jste řekl, že byste do toho již znovu nešel. Změnilo se na tom něco?
„Ne, nic se na tom nezměnilo! A proč taky, když už jsem tam byl. Ale teď vážně - vrchol K2 je opravdu nesmírně těžký a to, co se o ní říká, nevzniklo jen tak náhodou. I když já to nemám v podstatě s čím srovnat, nikde jinde než na K2 jsem nebyl."
Brzy již možná nějaké to srovnání bude.... .
„Plánujeme výstup na Mount Everest. Bohužel se zdá, že Čína kvůli Olympiádě pozastaví udílení povolení. Můžeme sice lézt z opačné strany, z Nepálu, ale raději bychom zvolili severní stěnu, tedy z Číny. Taková výprava samozřejmě stojí spoustu peněz a my nemůžeme riskovat, že by vše ztroskotalo na hranicích. Takže to nyní pečlivě zvažujeme."
Takže z druhé nejvyšší hory hned na první? Co na to říká vaše žena?
„(Horolezec se poprvé pořádně usměje) Snad si zvykla. Nevím. Další otázka?"
Ano, chci se zeptat na něco, co mě zajímá už od dětství. Jak to mají horolezci se záchodem?
„Chodí se na něj, samozřejmě. I v té šílené zimě se člověk musí vyprázdnit. Malá strana se ale řeší ve stanu, kde zima není až tak velká. Většinou k tomu slouží jedna termoska. V takové zimě se chodí i čtyřikrát za noc. Na velkou stranu se samozřejmě jde ven. Člověk se utře do sněhu a je to. Ve čtyřicetistupňových mrazech se každý stará, aby to dlouho netrvalo. Samozřejmě v tak velké výšce hygiena pokulhává. Popravdě všichni smrdíme jak psi. To základní se vyřeší sněhem, ale jinak? Šampony, sprchové gely ani parfémy se nahoru tahat nedají."
Libor Uher 20. července 2007 vystoupil na vrchol K2, a to teprve jako druhý český horolezec. Krásu hor poznal poprvé při vysokohorské turistice se svým švagrem. Brzy ale zjistil, že mu turistika nestačí. Vstoupil do Horolezeckého oddílu Frýdek-Místek. Vedle hor je jeho druhou vášní horské kolo, na kterém se pravidelně účastní MTB maratónů. V roce 2004 se stal mistrem ČR v extrémním závodě jednotlivců - Jesenický tvrďák a o dva roky později získal coby reprezentant ČR v AdventureRace první místo.