Bylo již vaším dětským přáním stát se lékařem?
Ne, celý život jsem chtěl dělat jadernou fyziku. Byl to obor, který mne uchvátil. Když se blížila maturita a my měli podat přihlášky na vysokou školu, otec pozval k nám na návštěvu svého známého. Pracoval jako jaderný fyzik v tehdy jediné československé jaderné elektrárně v Jaslovských Bohunicích. Natvrdo mi řekl, že v elektrárně pracuje 1500 inženýrů a že se jedná o techniky a slaboproudaře, případně další profese. A jsou tam jen dva jaderní fyzici – on a ředitel elektrárny. Jaderní fyzici neměli prakticky žádné uplatnění. Jeho kamarádi z vysoké školy učili fyziku na středních školách nebo dělali bezpečnostní techniky. Nikdo další než on nezůstal ve svém oboru. Proto jsem začal váhat a přemýšlel, na jakou školu si dám přihlášku. Kamarád chtěl jít na medicínu, takže jsem se přihlásil také. On nakonec přihlášku stáhnul, mě nevzali, a protože mi hrozila vojna, přihlásil a dostal jsem se na náhradní školu, a tou byla strojní fakulta Vysoké školy báňské v Ostravě. Absolvoval jsem dva semestry a chtěl se znovu hlásit na lékařskou fakultu do Olomouce, jenže v té době měly školy dohodu, že studenti nemohou přecházet ze školy na školu. Nastoupil jsem proto jako ošetřovatel do nemocnice a odtamtud jsem mohl znovu podat přihlášku na medicínu.
Nastoupil jste hned po škole do frýdecké nemocnice?
Po škole mne vzali na internu frýdecké nemocnice. A v té době jsem také začal jezdit jako lékařský a zdravotnický dohled na různé sportovní akce. Byly to parkúrové koňské závody anebo Závod míru, jehož jedna etapa se jela v Beskydech. Přičichl jsem tak k záchranné službě a k ošetřování. Poté jsem začal pracovat na gynekologicko-porodnickém oddělení. Měl jsem rád malá roztomilá miminka a přiznám se, že práce mě velice bavila.
Pojďme nyní k vašemu koníčku, který je cestování. Kdy jste začal uvažovat o tom, že byste se vydával na výpravy kolem světa?
Zájem o cestování vznikl, když jsem jako malý kluk jezdil s rodiči na dovolené do Bulharska, Rumunska a Jugoslávie. Vždy to pro mne byl velký zážitek. Na skutečnou cestovatelskou výpravu jsem se poprvé vydal ještě v 80. letech, tedy za socialismu, kdy se cestovat příliš nedalo. Měl jsem vzdálenou příbuznou v kanadském Halifaxu. Ta mi poslala zvací dopis a zaručila se, že se o mne finančně postará. Na základě toho jsem dostal devizový příslib. Cestoval jsem tři měsíce po Kanadě a po východním pobřeží Spojených států. Navštívil jsem i New York. Po roce 1989 bylo vše jednodušší. Koupil jsem si zájezd k Amazonce, další rok jsem se vydal do Peru. Takový typ zájezdů mne nadchl, zkoušel jsem vlastní limity.
Nikdy vás nebavilo užít si klidu na pláži v nějakém letovisku?
Rozhodně by mě nebavilo ležet týden nebo 14 dní na pláži. Náročný exotický zájezd má něco co sebe. Je to jako jet na kole na Lysou horu. Sáhnete si až na dno svých sil. Když to dokážete, uvolní se endorfiny a máte pocit štěstí. Když tam jedete podruhé nebo potřetí, zlepšujete svůj výkon a neuvěřitelně si tím provětráte hlavu od všech problémů a od práce, která bývá někdy opravdu hodně náročná.
Z cest do Amazonie nebo Peru je to už kousek k cestám kolem světa. Nebo se pletu?
Právě na těchto poznávacích zájezdech jsem se seznámil s vedením cestovní kanceláře Eso Travel. Vyzvali mě, ať se přihlásím do výběrového řízení na lékaře, který musí být k dispozici na zájezdech kolem světa. Zkusil jsem to, avšak moc jsem tomu nevěřil. Jen si vezměte, kolik je v Praze lékařů, docentů… A vyšlo to. Rozhodly zřejmě zkušenosti z interny a ze sportovních akcí. A také mne znali z některých cest na jihoamerický kontinent. Poprvé jsem se tak vydal na 25dení cestu kolem světa v roce 2014. K dispozici je letadlo upravené na první třídu a s ním se létá od destinace po destinaci, až obletíte zeměkouli.
Jaká klientela na takový typ zájezdů jezdí?
Nemohu hovořit o konkrétních lidech. Zpočátku jsem zažil spíše starší lidi, kteří zrestituovali majetek a prodali jej, anebo majitelé firem, kteří je rovněž prodali a za utržené peníze si chtěli splnit svůj sen a vydali se na cestu kolem světa. V poslední době jezdí spíše aktivní majitelé firem mladšího věku. Ti na cestě pracují. Z letadla třeba řídí porady nebo domlouvají pracovní záležitosti. Často jezdí s milenkami a je úsměvné se dívat, jak pak manželkám, které zanechali doma, kupují šperky a dárky. Tito lidé bývají nervózní, povahově jsou dominantní, proto také mezi nimi dochází ke slovním konfliktům. Někdy se obracejí na mne, ať jim dělám v jejich sporu soudce. To samozřejmě není možné. Snažím se je uklidnit anebo je nechám, ať si to vyříkají mezi sebou.
Musel jste zasahovat? Stal se nějaký vážnější případ?
Na zájezdech poskytuji první pomoc. Jedná se o základní věci, ať už jde o podvrtnuté nohy, ukopnuté nehty, nachlazení, drobné ranky, někdy nasadím i antibiotika. U vážnějších úrazů prvotně člověka ošetřím, ale musím poté zavolat místního lékaře.
Nejzávažnější případ se nám stal v Austrálii u posvátné hory Uluru. 72letý pán spadl a utrpěl otřes mozku. Špatně komunikoval, myslel si, že je rok 1924 a že se nachází na Smíchově. Další dne jsme měli odlétat do Indonésie a já jej v takovém stavu nemohl vzít na palubu. Zavolal jsem proto místního lékaře, který byl ve městě vzdáleném 300 kilometrů. Přiletěl letadlem, pacienta odvezl a nechal hospitalizovat. Byl pojištěn, takže po nějaké době odletěl z Austrálie přímo do Prahy.
Problémem může být i nachlazení. Když máte jet na 14 dní do Krkonoš a dostanete chřipku, Krkonoše zrušíte. Jenže když jedete s partnerem na cestu kolem svět a zaplatíte za ní 2,5 milionu korun, takový zájezd nezrušíte. Kdo si však s chřipkou sedne do letadla, kde je umělá cirkulace vzduchu, roznese viry za 20 minut do celého letadla a nakazí ostatní včetně posádky. Zavedl jsem proto opatření, že nachlazení lidé musí mít v letadle po celou dobu, než se vyléčí, lékařskou roušku, ve které operujeme, aby neroznášel bacily a viry. Na ledoborci, se kterým jsem plul k severnímu pólu, jsem zažil nekompromisního ruského lékaře. Každého nachlazeného člověka poslal do karantény a nezajímalo jej, zda jde o zahraniční cestovatele nebo ruské oligarchy. Když zjistil nachlazení při nástupu, nevzal jej na palubu.
Jaký byl váš největší zážitek na cestách?
Pro mě je vždy největším zážitkem, jaký pocit štěstí zažívají chudí lidé jen z toho, že žijí. Třeba lidé v Nepálu na úbočí Himálají žijí opravdu v nuzných podmínkách, mají hodně dětí, malé políčko, jednoho jaka a celý svůj život prožijí ve své vesnici. Takový člověk se ráno vzbudí a je rád, že zažívá nový den. Zapálí si svíčku, poděkuje Buddhovi a je šťastný, že žije a může si užít další den. Totéž zažívají obyčejní lidé v Polynésii nebo indiáni v Amazonii. Jsou to lidí, kteří nemají žádné hmotné statky, jen svůj holý život, a opravdu jsou rádi, že žijí, radují se z malých věcí. Věřím, že jsou šťastnější než bohatí lidé. Štěstí člověka není založeno na bohatství, ale na vnitřním pocitu. Pro mne je opravdu velkým zážitkem každé setkání s těmito národy. Je skvělé je vidět, jak pořád něco slaví, tančí, baví a smějí. Nemají žádné stresy. Nezabývají se ani smrtí. Zažil jsem v Kordillerách, že žena jde rodit s šamanem někam do ústraní do hor k potoku nebo říčce, a buď se vrátí všichni tři, nebo jen šaman s ženou, šaman s dítětem anebo samotný šaman. Když zemře dítě, berou to tak, že ses stane andělíčkem a dostane se do nebe. Příliš nesmutní, vše vnímají pozitivně.
Na severní pól jste se také dostal jaké lékař?
Ano, dostal jsem z cestovní kanceláře i tuto nabídku. Arktida mě vždycky lákala. Známí se přitom divili, co tam budu dělat, že všude je samý led. Právě to mne zajímalo. Najednou se ocitnete v jiné dimenzi. Mohl bych to přirovnat k astronautům, kteří letí na Měsíc nebo na vesmírnou stanici. V Arktidě jste také najednou v jiném světě. Zážitkem je jízda atomovým ledoborcem, který se probíjí ledovými poli, z paluby se organizují výlety vrtulníkem, vidíte lední medvědy. Ledoborec se dostane až na severní ledový pól, přesnou polohu určí kapitán prostřednictvím GPS. Je třeba si uvědomit, že v té době je v Arktidě léto, takže led není tak pevný. Proto se dá dojet až na pól. A můžete se tam dokonce vykoupat.
Vykoupal jste se? Jste otužilec?
Vůbec nejsem otužilec, studenou vodu nesnáším. Chtěl jsem si ale plavání v tak extrémních podmínkách vyzkoušet. Za ledoborcem zůstává brázda s vodou, jak si ledem prorazil cestu. Posádka připraví schůdky, protože z nejbližší paluby je to dolů pět metrů. Každého kolem pasu pořádně přivážou lanem, aby jej mohli v případě potíží vyzvednout. Voda má minus jeden stupeň. Je to tím, že je slaná, takže je tekutá, i když je pod nulou. Člověk vydrží v takové ledové vodě dvě minuty, obézní jedinec maximálně tři minuty, než se mu srdce kvůli podchlazení zastaví. Nám dovolili půlminutu, já si to protáhl na minutu.
Jaké jste měl pocity, když jste plaval v ledové vodě?
Zájemci o plavání na severním ledovém pólu mají sejít po schůdcích, opatrně se ponořit, udělat pár temp a rychle se vrátit. Já se rozhodl, že do vody skočím s rozběhem z pětimetrové výšky. Když jsem letěl vzduchem, věděl jsem, že s tím už nic neudělám, skok se nedá zastavit. Pak jsem vjel pod hladinu a v tom okamžiku jsem si říkal, zda vůbec žiji. Udělal jsem pod vodou první tempo, pak druhé, vyplul jsem na hladinu a začal plavat kraulem. Plavčík, co držel lano, mě sledoval a asi se mu zdálo, že jsem daleko, zaseknul lano a zastavil mě, abych se obrátil a plaval zpět. Když jsem se blížil k žebříku, cítil jsem velký chlad, tuhly mi svaly. Ve vodě jsem strávil minutu. Nahoře na mě hodili deku, dostal jsem deci vodky. A najednou cítíte, jak vám tělo zaplavují endorfiny. Následuje rychlé převlečení a malá party na palubě.
Kolik lidí se odvážilo pro podobný kousek?
Ze 120 turistů se do vody odvážilo dvacet lidí. Ostatní se jen dívali.
Máte ještě nějaký podobný zážitek?
Jednou jsem se v Nepálu vsadil, že sním škorpiona. Zašli jsme do uličky, kde prodávali všechny druhy masa včetně podobných specialit. Objevili jsme stánek, kde prodejce měl všechny možné tamní pochoutky včetně škorpionů. Nepálec vybral z nádoby největšího živého škorpiona, napíchl jej na špejli a na pánvi s rozpáleným tukem usmažil. Ulomil jedovatý osten a škorpiona mi podal. Zvládl jsem to, snědl jsem jej celého včetně klepet. Je velmi tvrdý, nemá žádnou chuť. Připadalo mi, že rozkousávám umělou hmotu, kus pet láhve. Zvládl jsem to.
Zajímavé jsou tarantule, ale ty jsem nejedl. Pavouk vypadá mohutně, jenže když jej prodavač strčí do žhavého oleje, chlupy se spečou a na špejli zůstane chuďoučký pavouk. Ve srovnání se škorpionem je maličký. Musím říct, že osobně mám rád exotická jídla. Jsou však exotická pro turisty, pro místní to vše jsou běžné pokrmy.
Objel jste několikrát zeměkouli, byl jste na severním pólu. Máte ještě nějaký cestovatelský sen?
Mým snem je jižní pól. Většina cestovek jezdí jen na začátek pobřeží, na šelfy. K jižnímu pólu je to odtamtud ještě dva tisíce kilometrů. Vím ale o cestovce, která na jižní pól dopraví klienty malým letadlem. Skupinka na pólu přespí a další den odletí zpět. Jednou takový zájezd podniknu. Také mám vytipované lokality, kam si chci zajet sám na tři týdny sám. Je to Nepál, Nový Zéland a tichomořské ostrovy. Mám v plánu si tyto země a pobyt v nich užít bez zájezdu, bez ostatních turistů, v klidu a bez stresu.
Prakticky celý život bydlíte ve Frýdku-Místku. Jak jej vnímáte? Mění se k lepšímu?
Když se vrátím do dětských let, tak si vzpomínám, že všude bylo hodně divoké zeleně. Měl jsem rád zoologickou zahradu v areálu Slezanu pod frýdeckým zámkem. V okolí rostly vysoké stromy a olšiny a jako kluci jsme se tam vyřádili. Vnímám i globální oteplování. V mých dětských letech jsem si užíval sníh, vždyť od prosince do dubna jsme s kamarády prakticky denně chodili lyžovat na Bezručovu vyhlídku. Dnes je sníh vzácností.
Musím zmínit i proměny po roce 1989. Obě náměstí i uličky ve městě byly v zuboženém stavu, domy byly zdevastované. Podívejte se, jak vypadá naše město dnes. Domy jsou opravené, náměstí i uličky ožily, je v nich spousta obchodů a kaváren.
Stačí se podívat, jak se město změnilo za poslední dva až tři roky. Ulice jsou čisté, všude je hodně zeleně, vše je upravené, jsou to parkové úpravy, protože v centru města nemůže růst divoká zeleň. U hospice vzniklo nádherné arboretum, chodníky jsou osázené květinami, vše je v létě barevné. Vše je moc pěkné. Nedá se to srovnat s jinými městy. Jezdím za dcerou do Prahy. Z toho betonu a ulic bez zeleně jsem nesvůj a vždycky se těším, že se vrátím do Frýdku-Místku a vydám se na kole do Beskyd, na Prašivou nebo na Ropici. Prostě mám raději přírodu než beton.
Profil
MUDr. Aleš Březina se narodil v roce 1959 v Ostravě, kde žil do svých tří let. Poté se s rodiči přestěhoval do Frýdku-Místku, kde absolvoval Gymnázium Petra Bezruče. Nastoupil na strojní fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě, avšak po krátké praxi se přihlásil na lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Pracoval na interně frýdecké nemocnice, později se věnoval operačním oborům na gynekologicko-porodnickém oddělení. Je rozvedený, má jednu dceru. K jeho koníčkům patří cestování, společenský tanec, cyklistika a lyžování.
