Karel Lepík: Obrazy neprodávám. Lidé dnes o umění moc nestojí

Pamatuješ si na svůj úplně první obrázek?

Na úplně první samozřejmě ne. Ale na něco ze zhruba čtvrté třídy základní školy už ano. Byla to nějaká blbost, hrůza.

 

Rodiče tě vedli k umění?

Ne, vůbec. Matka údajně měla talent, ale my jsme žili klasickým venkovským způsobem života, měli jsme hospodářství, na umění se nekoukalo.

 

Kdy nastal ten zlom, kdy sis ty nebo tvé okolí uvědomilo, že máš talent?

Okolí? To nevím. Možná, že jim to nedošlo dodnes (smích). Ale kdy to došlo mně, vím. Bylo to poměrně brzy. Nejdříve jsem se vyučil zámečníkem tady ve Válcovnách plechu, ale to už jsem chodil do kurzů kreslení, poté na vojnu a pak jsem udělal zkoušky na akademii do Prahy.

 

Jak vzpomínáš na svá studia v Praze?

Moc dobře. Profesor Souček měl v té době velice tolerantní školu. Měli jsme výborné přednášky z dějin umění u profesora Kotalíka, který nám poskytoval spoustu dobrých informací. Měl jsem i skvělé spolužáky, byl to silný ročník. Studovali jsme navíc v uvolněné době šedesátých let.

 

Nelákalo tě zůstat po studiích v Praze?

Ale lákalo, to víš že ano. Jenže já jsem se mezitím oženil, takže už bylo jasné, že se vrátím do Frýdku-Místku. Spíše mě lákalo zůstat v Itálii, kde jsem byl na stipendiu. Dostal jsem tam několik zajímavých pracovních nabídek. Tenkrát tam byli všichni k Čechům velice vstřícní, podmínky pro nás tam byly výborné, ale narodila si mi tady dcera. Nedalo se nic dělat, bylo jasné, že zůstat nemůžu.

 

Ani později jsi neuvažoval o emigraci?

Ne, neuvažoval.

 

Co bylo po studiích?

To byla doba, kdy jsem pomalu ani neměl na autobus. Nastoupil jsem do Třince, kde jsem učil na základní umělecké škole. Od té doby, alespoň částečně, neustále učím. V té době ale už jsem měl ateliér. Vystřídal jsem během života ateliérů hodně, ale tenkrát jsem měl velký ateliér na ulici Radniční. Dnes je tam nějaký whisky klub. Tehdy to byl nádherný prostor. Hned po revoluci to skončilo a vystěhovali mě i přesto, že nájemní smlouvy na ateliéry bez schválení zastupitelstva nemohly být zrušeny. Bez okolků město dům prodalo a nový majitel mě hned vystěhoval. Pak jsem sice od města dostal ateliér, ale zvedli mi natolik nájem, že jsem se na to vykašlal.

 

Měl jsi za totality nějaké problémy s režimem?

Ne, oni mě spíše ignorovali. Problémy mi nedělali, já totiž v podstatě neměl ani žádné zakázky. Do svazu výtvarných umělců mě nevzali. Tím, že jsem učil, jsem měl z čeho žít, takže mě to tolik nevzrušovalo. Výstavy jsem měl, například tady na zámku mi tehdy Karel Bogar občas uspořádal malou výstavu. Ale na velkou výstavu jsem neměl šanci.

 

A jaké to bylo po revoluci? Asi úleva, že?

No po revoluci mě právě vyhodili z ateliéru. V tom to bylo ještě horší než před revolucí. Ale mohl jsem nastoupit na ostravskou univerzitu, kde jsem dodnes. Takže to byla výhoda. Jinak ale, co se týče Frýdku-Místku, tak to před revolucí i po revoluci není nic moc. Teď platím nehorázné peníze za malinký ateliér,  pomoc ze strany města neočekávám, protože radnice se začala na malíře dívat jako na normální podnikatele bez jakékoliv podpory.

 

Ale něco pozitivního ti revoluce přinesla, ne?

Jak v čem. Co se týče ekonomiky, tak žádnou velkou výhodu mi nepřinesla. Pozitivní změna nastala pouze v tom, že jsem mohl nastoupit jako docent na vysokou školu. Když jsem měl dělat v sedmdesátých letech nějaký konkurz na obdobné místo, tak když viděli mé papíry, ani to neproběhlo. Prostě jsem neměl šanci. Kdežto po listopadu se konal řádný konkurz, který jsem již bez problémů vyhrál.

 

Jsi z Frýdku-Místku, ale výstavy tady až tak často nemáš, že?

V poslední době? No teď mám svou výstavu v Muzeu Beskyd, před tím jsem tady měl výstavu zhruba před pěti lety. Dá se říct, že tady mám výstavu co pět let.

 

Jak se ti jeví kulturní život v našem městě?

Jeví se mi hrozně! Nerad bych to rozváděl, ale tady došlo k nějakému zmatení pojmů. Myslím i na městě. Příliš nerozumím třeba preferencím Klubu výtvarníků. To není ani profesní sdružení. Kdo se výtvarníkem prohlásí, tak je výtvarník. xxxxx Co to je? Já nemám nic proti mnoha členům, mám tam spoustu známých, jde o ten systém.

 

Kdysi jsme se potkávali v hospodě U Jindry. Jak se díváš na to, že už neexistuje?

Myslím si, že to bylo neudržitelné. Ale jinak, která hospoda se tu udrží a která je schopna zachovat nějaký program? Teď se tady snaží U zvonu, je tady Pavlač, kde jsou výstavy, jak dlouho jim to vydrží, se uvidí. U Arnošta jsem se byl podívat na Tepera, ale to mě moc nezaujalo.

 

Jak se vlastně prodávají tvé obrazy?

Budeš se možná divit - já neprodám téměř nic, ale ani se o to moc nesnažím. Žiju z toho, co vydělám na fakultě a tím si dotuji svoje umění. Nedá se říct, že se obrazy lidem nelíbí. Někoho odradí cena, já své obrazy neprodávám úplně levně. Například z výstavy, co je teď na zámku vím, že bych mohl prodat několik obrazů, ale to je po dlouhé době. Jinak neprodám nic. Zajímavostí je, že se mi jednou podařilo prodat můj autoportrét. To jsem se sám divil.

 

A když si teda někdo řekne - chci mít v obýváku Lepíka. Co má pro to udělat?

Vyhrát ve sportce (dlouhý smích). Ne, to je samozřejmě vtip. Může přijít do mého ateliéru. Asi je taková doba, že lidé opravdu nemají zájem o výtvarné umění. Něco jiného je, že obrazy zkupují spekulanti, ale normální lidi? Vždyť se podívej, co lidé mají doma. Je to jedna Ikea vedle druhé.

 

Je tady v regionu nějaký výtvarník, který je ti svým uměním blízký?

To je otázka. Znám se třeba s Toníkem Kročou. Samozřejmě názor na malbu je u mě jiný než u něj, ale to nevadí. Zejména jeho starší věci se mi líbí hodně. Mám rád i tvorbu Elišky Servátkové. Nemyslím všechno, ale v jejím díle jsou věci, které jsou nádherné.