Pamatuješ si na svůj
úplně první obrázek?
Na úplně první samozřejmě ne. Ale na něco ze zhruba čtvrté
třídy základní školy už ano. Byla to nějaká blbost, hrůza.
Rodiče tě vedli
k umění?
Ne, vůbec. Matka údajně měla talent, ale my jsme žili
klasickým venkovským způsobem života, měli jsme hospodářství, na umění se
nekoukalo.
Kdy nastal ten zlom,
kdy sis ty nebo tvé okolí uvědomilo, že máš talent?
Okolí? To nevím. Možná, že jim to nedošlo dodnes (smích).
Ale kdy to došlo mně, vím. Bylo to poměrně brzy. Nejdříve jsem se vyučil
zámečníkem tady ve Válcovnách plechu, ale to už jsem chodil do kurzů kreslení, poté
na vojnu a pak jsem udělal zkoušky na akademii do Prahy.
Jak vzpomínáš na svá
studia v Praze?
Moc dobře. Profesor Souček měl v té době velice
tolerantní školu. Měli jsme výborné přednášky z dějin umění u profesora
Kotalíka, který nám poskytoval spoustu dobrých informací. Měl jsem i skvělé
spolužáky, byl to silný ročník. Studovali jsme navíc v uvolněné době
šedesátých let.
Nelákalo tě zůstat po
studiích v Praze?
Ale lákalo, to víš že ano. Jenže já jsem se mezitím oženil,
takže už bylo jasné, že se vrátím do Frýdku-Místku. Spíše mě lákalo zůstat
v Itálii, kde jsem byl na stipendiu. Dostal jsem tam několik zajímavých
pracovních nabídek. Tenkrát tam byli všichni k Čechům velice vstřícní,
podmínky pro nás tam byly výborné, ale narodila si mi tady dcera. Nedalo se nic
dělat, bylo jasné, že zůstat nemůžu.
Ani později jsi
neuvažoval o emigraci?
Ne, neuvažoval.
Co bylo po studiích?
To byla doba, kdy jsem pomalu ani neměl na autobus.
Nastoupil jsem do Třince, kde jsem učil na základní umělecké škole. Od té doby,
alespoň částečně, neustále učím. V té době ale už jsem měl ateliér.
Vystřídal jsem během života ateliérů hodně, ale tenkrát jsem měl velký ateliér
na ulici Radniční. Dnes je tam nějaký whisky klub. Tehdy to byl nádherný
prostor. Hned po revoluci to skončilo a vystěhovali mě i přesto, že nájemní
smlouvy na ateliéry bez schválení zastupitelstva nemohly být zrušeny. Bez
okolků město dům prodalo a nový majitel mě hned vystěhoval. Pak jsem sice od
města dostal ateliér, ale zvedli mi natolik nájem, že jsem se na to vykašlal.
Měl jsi za totality
nějaké problémy s režimem?
Ne, oni mě spíše ignorovali. Problémy mi nedělali, já totiž v podstatě
neměl ani žádné zakázky. Do svazu výtvarných umělců mě nevzali. Tím, že jsem
učil, jsem měl z čeho žít, takže mě to tolik nevzrušovalo. Výstavy jsem
měl, například tady na zámku mi tehdy Karel Bogar občas uspořádal malou
výstavu. Ale na velkou výstavu jsem neměl šanci.
A jaké to bylo po
revoluci? Asi úleva, že?
No po revoluci mě právě vyhodili z ateliéru. V tom
to bylo ještě horší než před revolucí. Ale mohl jsem nastoupit na ostravskou
univerzitu, kde jsem dodnes. Takže to byla výhoda. Jinak ale, co se týče
Frýdku-Místku, tak to před revolucí i po revoluci není nic moc. Teď platím
nehorázné peníze za malinký ateliér,
pomoc ze strany města neočekávám, protože radnice se začala na malíře
dívat jako na normální podnikatele bez jakékoliv podpory.
Ale něco pozitivního
ti revoluce přinesla, ne?
Jak v čem. Co se týče ekonomiky, tak žádnou velkou
výhodu mi nepřinesla. Pozitivní změna nastala pouze v tom, že jsem mohl
nastoupit jako docent na vysokou školu. Když jsem měl dělat v sedmdesátých
letech nějaký konkurz na obdobné místo, tak když viděli mé papíry, ani to
neproběhlo. Prostě jsem neměl šanci. Kdežto po listopadu se konal řádný
konkurz, který jsem již bez problémů vyhrál.
Jsi z Frýdku-Místku,
ale výstavy tady až tak často nemáš, že?
V poslední době? No teď mám svou výstavu v Muzeu
Beskyd, před tím jsem tady měl výstavu zhruba před pěti lety. Dá se říct, že
tady mám výstavu co pět let.
Jak se ti jeví
kulturní život v našem městě?
Jeví se mi hrozně! Nerad bych to rozváděl, ale tady došlo
k nějakému zmatení pojmů. Myslím i na městě. Příliš nerozumím třeba
preferencím Klubu výtvarníků. To není ani profesní sdružení. Kdo se výtvarníkem
prohlásí, tak je výtvarník. xxxxx Co to je? Já nemám nic proti mnoha členům,
mám tam spoustu známých, jde o ten systém.
Kdysi jsme se
potkávali v hospodě U Jindry. Jak se díváš na to, že už neexistuje?
Myslím si, že to bylo neudržitelné. Ale jinak, která hospoda
se tu udrží a která je schopna zachovat nějaký program? Teď se tady snaží U
zvonu, je tady Pavlač, kde jsou výstavy, jak dlouho jim to vydrží, se uvidí. U
Arnošta jsem se byl podívat na Tepera, ale to mě moc nezaujalo.
Jak se vlastně
prodávají tvé obrazy?
Budeš se možná divit - já neprodám téměř nic, ale ani se o
to moc nesnažím. Žiju z toho, co vydělám na fakultě a tím si dotuji svoje umění.
Nedá se říct, že se obrazy lidem nelíbí. Někoho odradí cena, já své obrazy
neprodávám úplně levně. Například z výstavy, co je teď na zámku vím, že
bych mohl prodat několik obrazů, ale to je po dlouhé době. Jinak neprodám nic.
Zajímavostí je, že se mi jednou podařilo prodat můj autoportrét. To jsem se sám
divil.
A když si teda někdo
řekne - chci mít v obýváku Lepíka. Co má pro to udělat?
Vyhrát ve sportce (dlouhý smích). Ne, to je samozřejmě vtip.
Může přijít do mého ateliéru. Asi je taková doba, že lidé opravdu nemají zájem
o výtvarné umění. Něco jiného je, že obrazy zkupují spekulanti, ale normální
lidi? Vždyť se podívej, co lidé mají doma. Je to jedna Ikea vedle druhé.
Je tady
v regionu nějaký výtvarník, který je ti svým uměním blízký?
To je otázka. Znám se třeba s Toníkem Kročou.
Samozřejmě názor na malbu je u mě jiný než u něj, ale to nevadí. Zejména jeho
starší věci se mi líbí hodně. Mám rád i tvorbu Elišky Servátkové. Nemyslím všechno,
ale v jejím díle jsou věci, které jsou nádherné.