Připravujete se v Ostravě na roli v opeře Lohengrin. Není to vaše první velká role v ostravské opeře. Čím vás ostravské Národní divadlo moravskoslezské oslovilo?
Spolupracuji s ostravským divadlem díky šéfovi opery Robertovi Jindrovi. Dokázal mě přemluvit k účinkování v Její pastorkyni, pak mě přemluvil na Věc Makropulos a musím říct, že roli Emilie Marty jsem poprvé ve svém životě zpívala až tady v Ostravě. A v opeře La Wally jsem si mohla zazpívat sopránový part. Jelikož miluji Wagnera, kývla jsem na nabídku role v Lohengrinovi. Už jsem ji zpívala v Metropolitní opeře v New Yorku a k této roli se ráda vracím. Silně na mne působí ostravské publikum, které mne přijalo za vlastní, cítím jejich přízeň a moc jim za ni děkuji. V Ostravě zpívám moc ráda.
Je nastudování opery dlouhodobá záležitost anebo to trvá jen pár týdnů?
Napřed se musím roli naučit, což je individuální práce. Finální zkoušky v divadle s režisérem trvají přibližně šest týdnů.
Jak vypadá zkoušení v divadle, když bydlíte v západních Čechách? Určitě do Ostravy nejezdíte na dvouhodinovou zkoušku.
U La Wally a Věci Markopulos jsem měla více času, proto jsem v Ostravě pobývala vždy týden v kuse. Lohengrin se mi kryje s Donem Carlosem v Národním divadle, takže vše je náročnější. Zkoušky probíhají v únoru. Do Ostravy přijedu vlakem na dva až tři dny, pak se zase přesunu na dva dny do Prahy a znovu se vracím do Ostravy.
V čem bude Lohengrin pro diváky zajímavý?
Lohengrin pro mne znamenal mé vůbec první setkání s Wagnerem. Nastudovala jsem jej už pro Metropolitní operu. Hudba mi velice připomíná Bedřicha Smetanu. Je to jako když jsou si podobní italští autoři z určité doby. V Lohengrinovi osobně slyším Dalibora, evokuje mi to Smetanův styl. I role Ortrudy mi připomíná Miladu z Dalibora, i když samozřejmě je to povahově zcela odlišný člověk, ctižádostivá žena, která jde pro svou vizi přes mrtvoly. Úžasná potvora, která se krásně hraje. Tím ale vůbec nechci říct, že Smetana opisoval. Jistá podobnost tam ale opravdu je. Myslím si, že Wagner Smetanu hodně nadchnul. A oba složili nádherné melodie.
Vraťme se ještě k vašemu pobytu v Ostravě. Jak tady trávíte volný čas, pokud mezi zkouškami nějaký máte?
Mám v Ostravě svá oblíbená místa a najdu si vždycky čas, abych navštívila kosmetiku a svou kadeřnici, která mě upraví tak, jak nikde jinde. Je to paní Věra ze salonu Eva a tam chodím také na pedikúru a nehty. Vzniklo to náhodně. Procházela jsem před rokem kolem, potřebovala jsem pedikúru a manikúru a to jméno salonu! Kam jinam bych jako Eva měla chodit než do Salonu Eva? Nejdříve jsem zašla k paní Evě na manikúru a pedikúru, potřebovala jsem také trochu zastřihnout vlasy a právě paní Eva i doporučila kadeřnici, paní Věrku. Dopadlo to skvěle, takovou kadeřnici jinde nenajdu. Proto si vlasy nechávám upravovat hlavně v Ostravě.
Prý chodíte ráda i do sushi baru.
Ano, mou oblíbenou ostravskou restaurací je japonská restaurace v Nové Karolině, vždy si dávám jídlo, které se jmenuje Sushi Point. Připravují tam nejen skvělé sushi, ale také vynikající saláty a čaje. A protože se stravuji ve stylu zdravé výživy, našla jsem si takto zaměřený obchůdek v ulici Na hradbách. Mají tam neskutečné věci. Vše, na co jsem si kdy vzpomenula. A také nádherného papouška, žaka Boženku. Tím si mě majitelka obchůdku získala.
Takže v hotelu se nestravujete?
Právě naopak. Nejím sice vepřo-knedlo-zelo, svíčkovou nebo steaky. V ostravském hotelu Imperial, kde vždy bydlím, mají pro můj zdravý styl stravování pochopení a vždy mi vyjdou vstříc. Co se týká kuchyně, jsou úžasní a připraví mi třeba skvělou rybu na páře. Tento hotel má ještě jednu obrovskou výhodu. Dá se v něm vypnout klimatizace a netopí se v něm prostřednictvím klimatizace. Na klimatizaci mám doslova alergii a přišla bych o hlas.
Zažila jste někdy v Ostravě smogovou situaci? To musí být nápor na hlasivky a krk.
Nebudete věřit, ale smog mi vůbec nevadí. Jsme zvyklá z Prahy. Při smogu se chovám opačně, než většina lidí. Otevřu okna a větrám. Jsem prostě takový ropák. Spíše si myslím, že na horách bych měla z čistého vzduchu otravu.
Pečujete nějak o hlasivky? Například o Karlu Gottovi se říká, že pije syrová vajíčka. Máte podobný recept?
Přiznám, že jsem nikdy neviděla Karla Gotta pít vajíčka. Já na to jdu jinak. Jsem přírodní člověk, snažím se tělo čistit bylinami. Proto piji bylinkové čaje. Patřím k zastáncům čínské medicíny, která udržuje tělo v rovnováze. Nepovažuji za správné při bolesti v krku brát utišující prostředky, je třeba odstranit příčinu, a tím se čínská medicína zabývá. Samozřejmě když musím, vezmu si antibiotika. Byliny jsou ale vynikající prevencí.
Zřejmě se věnujete prevenci více v zimě než v létě, abyste se vyhnula nachlazení a chřipce.
Začínám s tím na podzim a končím na jaře. V období výskytu chřipek posiluji imunitu. Mám na to několik bylinných preparátů, kombinuji je.
Předpokládám, že nejste očkována proti chřipce.
Opravdu nejsem. Mám několik alergií a žádný lékař mi očkování nedoporučil. Přivodila bych si tím spoustu dalších problémů.
Zajímaly by mne začátky vaší kariéry. Na konzervatoř vás údajně nevzal profesor, protože se mu nelíbil váš zpěv. Je to pravdivá informace?
Řekl mi, že mám moc velký hlas a že mě nikdo nikdy nenaučí zpívat. Prý si mám zpívat doma a na konzervatoř se vykašlat.
Co znamená mít velký hlas?
Je to silný hlas s velkým rozsahem. Vždycky jsem si myslela, že člověk a s takovým hlasem by měl zpívat v opeře. Později to trefně vystihla má profesorka zpěvu Ludmila Kotnauerová. Podle ní mi profesor měl říct, že mě neumí naučit zpívat.
Potkala jste se někdy s oním profesorem a vyříkali jste si to?
Ne, ani jsem nikdy nezveřejnila jeho jméno. Nechci jej urážet, byl to jeho názor. Jeho kolegové profesoři to ví a dělali si z něj legraci. Nakonec jsem ráda, že mě tehdy vyhodil. Má cesta šla jinudy a našla jsem si správného člověka, profesorku Kotnauerovou, a ta můj hlas vyškolila.
Nesla jste tehdy těžce, že jste se nedostala na konzervatoř?
Ani ne. Opera mě zase tak moc nezajímala. Vrátila jsem se do práce, dělala jsem v Československých drahách ve výpočetním středisku. Zpívala jsem s kapelou a dokonce se zúčastnila soutěže Mladá píseň v Jihlavě.
Co jste na soutěži zpívala?
Lásko má, já stůňu od Helenky Vondráčkové. Se skupinou jsme ale hráli skladby od Tiny Turner, Billyho Idola, Queen nebo Europe. A právě při zpívání se skupinou jsem zjistila, že k mému hlasu se moc nehodí mikrofon, že můj hlas bude mít větší uplatnění v opeře než rockové muzice. Ale k rocku se stále vracím, protože je to moje srdeční záležitost.
Můžete srovnat, jaké zázemí mají pěvci v Metropolitní opeře v New Yorku a v milánské La Scale? Berou tam pěvce jako hvězdy anebo se k nich chovají jako ke každému jinému?
V Metropolitní opeře funguje servis pro všechny zpěváky, ať zpíváte malou nebo velkou roli. V milánské La Scale je slušně řečeno trošku větší nepořádek. To je mentalitou národa. Podle toho také vypadají zkoušky, v La Scale se pořád něco mění, pak se to něco časově dohání, problémy se neřeší dnes, ale zítra nebo ještě později… To se v Metropolitní neděje, tam je ve všem absolutní pořádek.
Reaguje publikum v těchto dvou operních domech stejně?
Americké publikum nerozlišuje, odkud pocházíte. Když se jim líbíte, křičí bravo, když se jim nelíbíte, bude na vás bučet. Když jsem začínala v La Scale, neměli rádi zpěváky z Východu a vůbec zpěváky z jiných zemí než z Itálie. Podle nich umí zpívat jen italský tenor, proto bučí na cizince, i když zpívají perfektně.
Vás také někdy vybučeli?
Mě osobně ne, ale bučeli v opeře Gioconda, v níž jsem v La Scale debutovala v roce 1997 a zpívala s José Curou, který tam rovněž debutoval. Strašlivě těžkou árii Enza vyzpíval vleže na skalisku, skvěle tam dal áčko, něco úžasného. Nahoře na galerii během jeho zpěvu všichni bučeli, zatímco dole lidé řvali bravo. Nahoře na galerii museli být samí zhrzení italští tenoři. Cura jim nakonec ukázal prostředníček, to teprve vypukl cirkus. V Americe by se nic takového nestalo.
Takže takového Pavarottiho museli v La Scale zbožňovat.
Je zajímavé, že právě jej neměli rádi. Jednou se mu v árii v Donu Carlosovi nepatrně zachvěl hlas. Kvůli tomu jej vybučeli. Sám Pavarotti mi řekl, že mu pak trvalo osm let, než mu v La Scale řekli, že zpívá dobře. Jemu prostě ani takovou drobnost neodpustili.
Profil
Eva Urbanová
se narodila ve Slaném v dubnu 1961. Nejdříve zpívala v kostelním sboru, později s rockovou kapelou, účastnila se soutěže Mladá píseň v Jihlavě. Na konzervatoř ji nevzali. Hlas si vyškolila u plzeňské profesorky zpěvu Ludmily Kotnauerové. Poprvé vystupovala v opeře v Plzni v roce 1987, o tři roky později již zpívala v Národním divadle Praha. Vystupuje po celém světě v operních domech i na koncertech. Její nahrávka Janáčkovy Šárky s Pražským filharmonickým sborem a Českou filharmonií pod taktovkou Sira Charlese Mackerrase byla nominována na cenu Grammy. Je nositelkou divadelní ceny Thálie za rok 1997.
