Absolvovala jste střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Proč jste se rozhodla studovat zrovna tuto školu?
Odmala jsem malovala, pořád něco tvořila a rodiče usoudili, že bych mohla studovat uměleckou školu. Možná máme v rodině umělecké geny. Sestry mého dědečka provozovaly během první republiky uměleckou textilní manufakturu ve Vídni a potom před válkou z pochopitelných důvodů odešly do Rio de Janeira, kde velmi úspěšně pokračovaly. Navrhovaly a vyráběly luxusní bytové i módní doplňky. Bratr je fotografem, takže to potvrzuje, že jsme zdědili nějaké umělecké vlohy. Navíc bych tehdy měla určitě problém dostat se na jinou školu. Tahle byla i z morálního hlediska výjimkou.
Myslíte, že byste měla problémy, protože jste neměla dělnický původ?
Samozřejmě. Pocházela jsem z rodiny továrníků, textilních podnikatelů. Když jsem šla na zkoušky do Uherského Hradiště, ozval se otci jeden z profesorů a vysvětlil mu situaci. Poradil mu, ať si zažádá o takzvanou rehabilitaci. V ní vysvětloval prezidentské kanceláři, že je už druhou generací, která nepodniká a že pochází z rodiny lékaře a ne továrníka. To mu uznali a já se znovu hlásila další rok a vzali mě. Mezitím jsem rok pracovala jako brigádnice ve Slezanu, paradoxně ve firmě, která kdysi patřila naší rodině. Situace byla taková, že jsem se díky původu i přes velmi dobré známky mohla dostat ještě jen na zemědělskou školu. Gymnázium nebo tehdy jedenáctiletá střední škola ekonomická byla pro mě zapovězená.
Uvažovala jste v této situaci o vysoké škole?
Hlásila jsem se na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, jenže nepřijali mě. Udělala jsem dobře talentové zkoušky, takže mi radili, ať se přihlásím další rok. Jenže nastoupila jsem do práce a už se o vysokou školu nepokoušela.
Věnovala jste se vedle práce i své tvorbě?
Zpočátku ne. Po škole jsem nenastoupila na místo výtvarníka, přestože jich byl nedostatek. Zase v tom sehrál roli můj původ. Ozvalo se mi naštěstí Okresní kulturní středisko, kde jsem se věnovala výtvarné zájmové umělecké činnosti a organizovala výstavy a různé vzdělávací akce. Připravovala jsem například celorepublikovou akci Lidová píseň a poezie v dětské výtvarné tvorbě, která byla součástí programu Janáčkova hudebního Lašska. V 80. letech se jí účastnilo mnoho tisíc dětí. V posledních ročnících to bylo kolem 10 tisíc prací, převážně z lidových škol umění z celé republiky, tedy i Slovenska, které měly skvělou úroveň. Tím, že jsem byla výtvarnice, jsem ke všem těmto akcím začala dělat plakáty, často ve svém volném čase. Ve své volné tvorbě jsem tvořila pastely, kresby a grafiky a účastnila jsem se mnoha výstav. Do Fondu výtvarných umělců jsem se mohla jako středoškolák přihlásit až deset let po skončení školy a doložit dosavadní tvorbu.
Vím, že jste v té době dělala i propagační materiály na akce…
Vzniklo to tak, že si mě „našel“ bývalý ředitel frýdecko-místeckého muzea Karel Bogar. Pro muzeum a později i pro další organizace jsem zpracovávala plakáty, pozvánky, pamětní listy, katalogy a publikace. Organizace se domluvila s výtvarníkem, objednávka šla přes Dílo a vytvořené věci musela odsouhlasit výtvarná komise.
Slyšel jsem, že členové komise často zakázali prodávat nebo publikovat díla, protože byla málo ideologická. Stalo se to i vám?
I když nemám sebemenší důvod chválit minulý režim, musím přiznat, že se mi to nestávalo, snad proto, že jsem nedělala žádné ideologické věci, ale tak zvaný grafický design pro kulturní instituce. V tom jsem měla velké štěstí. Jedinou hvězdu, nebo spíš malou červenou hvězdičku ve své tvorbě jsem použila v textu na plakátu k výstavě týkající se Slovenského národního povstání. Komise mi za celou dobu vrátila k dopracování jen jeden návrh plakátu a musím uznat, že plakát opravdu nebyl technicky dotažený. Já jej dodělala a další měsíc mi jej schválili. Jednání probíhala tak, že jsem přišla v Ostravě před komisi Díla společně se zadavatelem, ústně jsem obhajovala své dílo, pak jsem musela jít za dveře a komise hovořila se zadavatelem, který obhajoval práci svého výtvarníka a tedy i své zadání. Poté jsem si šla vyslechnout verdikt komise.
Váš bratr se stal jako fotograf jedním z prvních soukromníků ve Frýdku-Místku ještě před revolucí. Následovala jste jeho příkladu?
Ano, i když výtvarníci to měli o něco jednodušší než fotografové. Věnovala jsem se výtvarné práci jako svobodnému povolání do roku 1987, ale to už jsem byla skoro deset let ve Fondu výtvarných umělců, což mě opravňovalo k profesionální výtvarné činnosti. Pracovala jsem ve svém ateliéru a dělala jsem věci pro několik organizací, nejvíce však pro Muzeum Beskyd. Objednávky a prodej šly přes Dílo, takže jsem nic nefakturovala a peníze dostávala na základě smlouvy o dílo od svého zadavatele prostřednictvím Díla.
Měla jste hodně zakázek? Dalo se tím uživit?
Práce jsem měla dost. Dnes se říká, že zakázky se dostávaly po známosti a za nějaké soudružské zásluhy. To se ale týkalo velkých zakázek. U té běžné práce to pravidlem nebylo. Příkladem jsem já, se svým kádrovým posudkem bych nemohla dostávat žádnou práci. Výtvarníci se dokázali uživit, protože jich bylo málo. Existovalo jen pár uměleckých škol. V dnešní době je situace jiná, v každém městě je nějaká umělecká škola a každým rokem přibývá spousta mladých umělců, a ti shánějí práci opravdu velmi těžce.
V současné době patříte k uznávaným umělcům tvořícím smalty. Jak jste se k této umělecké disciplině dostala?
O uměleckém smaltu jsem věděla, protože se mu věnoval Per Bednář z Frýdlantu nad Ostravicí. Pracoval v podniku Norma, který se zabýval užitným smaltem. A ve volném čase vytvářel umělecké smalty. Jeho věci se dostaly na krajské a celostátní výstavy. Technika smaltu se mi líbila. V roce 1988 jsem dostala zakázku na výrobu loga a vývěsního štítu pro prodejnu Zahrádkář na místeckém náměstí. Napadlo mě vytvořit štít ze smaltu, který je zdejším krajovým materiálem. Připadalo mi to lepší, než jej dělat třeba jen z kovu. V Normě mou zakázku zprostředkoval a dostal na starost právě Petr Bednář. Pozval mě, abych si uhlídala barvy při procesu smaltování. K tomu mi připravil několik destiček a díky tomu jsem si smaltování i vyzkoušela. Od té doby mě smaltování chytlo. Začínala jsem s experimenty s nerez plechem, tak byla vytvořena i moje první výstava Poutníci. Postupně jsem přešla na černý plech a na větší formáty.
Výtvarníci si často stěžují, že smaltování je loterie. Barvy se slévají, překvapí je vypálený odstín barvy. Stává se to i vám?
Ne, vždy si všechno připravím, aby výsledek nebyl náhodný. Kdysi jsem strávila v laboratořích Normy celý rok, kdy jsem si zkoušela postupy a vypalování. Až poté jsem udělala věci pro svou první výstavu smaltů Poutníci.
Jaká tematika se ve vašich smaltech objevuje?
Inspirovala jsem se „obecně platnými a věčnými biblickými příběhy“, také filozofií i osudem své rodiny. Ale například inspiraci pro své poslední smalty jsem našla v letadle. Z Mošnova jsme odlétali ještě před rozbřeskem a na Krétě přistávali při prvních paprscích slunce. Bylo to nádherné. Můj poslední cyklus smaltů je o tom… Mezi nebem a zemí, nocí a dnem.
V červnu vás čeká velká výstava ve frýdeckém Muzeu Beskyd. Je to dárek k vaším půlkulatinám?
Musím to upřesnit. Nejedná se o výstavu k mým narozeninám, výstava je připravena jako 7. trienále smaltu, byť na něm budu vystavovat jen já ve formě autorské výstavy. Představím svou tvorbu, od nejstarších smaltů až po současné. Výstava začne 14. června a potrvá do 2. září.
V posledních týdnech se hodně přetřásá otázka zbourání nebo zachování Víceúčelové sportovní haly. Architekti tvrdí, že je skvostem, zatímco město by na jejím místě chtělo postavit nákupní centrum. Jak tuto věc vnímáte vy jako umělkyně?
Hala se díky architektuře stala jednou z dominant Frýdku-Místku. Považuji za nesmysl bourat něco jen proto, že pochází z minulého režimu. Projezdila jsem kus Evropy a tam se snaží různé průmyslové stavby zachovat, přestavět je na bydlení nebo najít jiné využití. Nedovedu si představit, že zbourají halu a místo ní postaví hypermarket. Příkladů je přece spousta. Jaká škoda, že se zbourala středověká Vídeň a Paříž a jaké je štěstí, že zůstala z velké části středověká Praha. Asi měla štěstí, že se nestala středem zájmů developerů a lidí bez citu či soucitu. Věřme architektům. Rozhodně tomu rozumí.
Vy sama nenakupujete v hypermarketech?
Samozřejmě nakupuji a vůbec nejsem odpůrce těchto obchodů. Takové nakupování je jednoduché a pohodlné. Ale „kam s nimi“ to je otázka…
Neměly by ale stát hypermarkety na okrajích měst? Jak je tomu ve světě?
Většina lidí má auto, takže si mohou zajet na okraj města. Jenže neměli by být omezováni ani lidé, kteří auto nemají anebo nemohou jím jezdit. To už je ale otázka dopravní obslužnosti a také vhodné obchodní vybavenosti lukrativních části města. Pravidelně jezdím smaltovat do krásného historického města Erfurtu v Durynsku v sousedním Německu. Zasáhl ho také socialistický stavební boom. Ale určitě by nikoho ani nenapadlo, že na jejich krásném a rozlehlém Domplatzu by měl trůnit hypermarket, byť určený lidu. Vyřešili to jednoduše. Každou sobotu se tam koná velký trh, kde si lidé zvykli přímo v městském centru nakoupit čerstvé potraviny z místních zdrojů. A každou sobotu je tam plno. Lidí i zboží. U nás ve Frýdku-Místku se mi nelíbí Kaufland. Do centra nepatří, měly by tam fungovat menší prodejny. A byla by škoda, kdyby podobnému monstru ustoupila sportovní hala. Nevidím ale jen negativa. Musím pochválit městského zahradního architekta, i díky němu je naše město krásnější. Máme tady více zeleně, udržované parky a nábřeží, lidé využívají upravené okolí přehrady Olešná, byť je stále v dostavbě či přestavbě. Kladně hodnotím třeba ulici 8. pěšího pluku, kde sice vzniklo velké parkoviště, ale celá ulice působí lépe a estetičtěji, než když tam pouze a všude parkovala auta – parkoviště nebylo. Co mě však hodně mrzí je obchvat města a zoufalý stav místeckého lesa, který si z dětství pamatuji jako úžasný příměstský les, potom jako les, do kterého se nesmělo a bohužel dnes jako les, do kterého je strach jít. Ale na to jste se mě neptal. To snad jen z nostalgie.
Profil
Eva Kučerová-Landsbergrová
Narodila se 24. května 1947 ve Frýdku-Místku. Po absolvování střední umělecké školy v Uherském Hradišti pracovala v Okresním kulturním středisku ve Frýdku-Místku. Od roku 1987 se věnuje výtvarné práci jako svobodnému povolání. V roce 1996 založila společně s Karlem Bogarem a Petrem Bednářem Asociaci Email Art, účastní se pravidelně sympozií Frýdlantský umělecký smalt a sympozií v Německu, Maďarsku a Francii. Podílí se na činnosti Výtvarné dílny uměleckého smaltu ve Frýdlantu nad Ostravicí. Vystavuje u nás i v zahraničí. Její tvorba je byla zařazena do mezinárodního archivu současného skelného smaltu ICVEA, který zmapoval tvorbu 120 výtvarníků-smaltérů z celého světa.
