Dana Batulková: natáčení Comebacku je náročné

Hrajete divadlo ve Frýdku-Místku poprvé nebo už naše publikum znáte?

A víte že asi ne? A pokud ano, tak velice dávno, že si to už vůbec nepamatuju. Obecně celý tento kraj vlastně vůbec neznám, což je sice smutné, ale je to tak. Nikdy jsem třeba nebyla v Beskydech a tady v okolí, například v Ostravě jsem byla jen pracovně.

A budete mít třeba teď čas se podívat po městě nebo po okolí?

Ani ne, hned z Frýdku-Místku vyrážíme na další štaci, tentokrát do Starého Města u Šumperku, takže se zase nikam nepodívám. Přitom projíždím kolem Beskyd a Jeseníků, takže z hor do hor, ale na túru pomýšlet nemůžu. Prostě na to není čas.

Vraťme se z hor k vám. Přečetla jsem si, že když jste byla malá, vůbec jste na hereckou kariéru nepomýšlela a tíhlo vás to ke studiu angličtiny... .

Už na gymnázium jsem byla v recitačním kroužku. Pan profesor nás posílal na různé celostátní soutěže, které jsem občas i vyhrála. Pak ve třeťáku jsem se dostala do recitačního studia pro amatéry Viola. Už tehdy jsem tam byla s konzervatoristama, byl tam například Marek Eben. I tak jsem ale o herectví nepřemýšlela a brala to pouze v té recitační rovině. Pak se mě ale doma i ve škole začali ptát, proč bych to nemohla zkusit, jako to herectví. Navíc rok přede mnou se na DAMU z našeho gymplu dostala jedna holka, no tak jsem si řekla, že zkusit to můžu. Tak jsem si našla nějaké monology, ale nikomu jsem je neukázala. Nacvičila jsem si je v tichosti sama a šla jsem na přijímačky. A dopadlo to tak, že mě hned na první pokus vzali. Takže jsem už potom další přihlášku nepodávala a studium angličtiny se jaksi nekonalo.

Vaše úplně první filmová role byla ve filmu Kluci z bronzu, což byl roce 1980 dost nevydařený snímek z vojenského prostředí. Pamatujete si ještě na natáčení?

Právě že vůbec. Jen letmo si vzpomínám, že jsem tam hrála dceru důstojníka, kterého hrál Láďa Mrkvička a měla tam lásku s nějakým tím vojínem. Ale jinak jsem byla mimo hlavní dění toho filmu, takže mi z něj v hlavě moc nezůstalo.

O hodně více jste byla v dění filmu Vrať se do hrobu, kde jste hrála s Milanem Šteindlerem, se kterým jste se pak potkala i ve velice úspěšném seriálu Redakce... .

Tak to byla hezká náhoda. Ve Vrať se do hrobu byl Milan jako můj manžel. V Redakci měl, neboli přesněji řečeno jeho postava měla v Redakci svou dívku a my jsme si v legraci říkali, že by bylo hezké, kdybychom se po letech jako k sobě vrátili. Komické pak bylo, že jim to s tou dívkou začalo skřípat a nakonec jsme opravdu skončili tak, že jsme spolu začali žít. Jako v tom seriálu samozřejmě. Měly se pak natáčet nové díly, ale bohužel z toho nakonec sešlo. Kdo ví, jak bychom tedy nakonec dopadli.

Na redakci jsem se občas dívala a přiznám se, že z pozice novináře mi připadal úsměvně absurdní.

Všichni novináři se mu smáli. Nebyla jste sama.

Nepomýšlela jste tedy na to, že by jste změnila práci, když ta novinářská byla vykreslena v tak růžových barvách?

Tak naivní jsem tedy fakt nebyla. A i kdyby, na rekvalifikaci bylo stejně pro mě už dost pozdě. Takže jsem o tom opravdu nepřemýšlela.

Do širokého povědomí veřejnosti jste se ale dostala především působením v soutěži StarDance, kterou jste nakonec vyhrála. Změnil se váš vztah k tanci?

Ne. Vztah nebyl, není a nebude. Je pravda, že se dodnes občas scházíme s mým někdejším  partnerem Honzou Onderem a trénujeme. Je to tím, že na některých společenských akcích pak tančíme. Například loni jsme si dokonce nacvičili nové vystoupení na hudbu z Hříšného tance. Musíme se udržovat, abychom na vše nezapomněli. Takže pořád trochu tančím. I když se musím přiznat, že jsem líná a strašně zoufalá, když mi zavolá s tím, že mám přijít na trénink.

Chodila jste v mládí do tanečních?

Ne, dvakrát jsem z kurzu utekla, bylo to pro mě nepředstavitelné, tančení jsem neměla ráda a vlastně ani tančit neumím. Je to ekvilibristická sestava daná tanečníkem. Pokud by ten chlap neuměl tančit a dobře mě nevedl, jsem v koncích, neznám ani základní kroky. Nakonec jsem ale skončila ve StarDance a říkám si, k čemu by mi bylo taneční, když tam jsem dostala mistra tanečníka, se kterým jsem nemusela umět vůbec nic.

Po soutěži jsem zaslechla, že zejména latinskoamerické tance byly pro vás problém, protože jsou dost erotické a váš tanečník byl ve věku vašeho syna... .

Všechny tance jsou založeny na vztahu muže a ženy.  Erotika tam jde cítit, což samozřejmě u nás nešlo, takže jsem Honzovi řekla, že z toho musíme nějak elegantně vybruslit. A asi se nám to nějak podařilo, protože tam hrozilo, že se dostaneme do nějaké trapnosti, což se nestalo. Honzík má naštěstí smysl pro humor, takže to dopadlo dobře.

Když jsme u těch dětí, máte dvě, syn se věnuje také herectví, ale co dcera?

Je jí teprve patnáct, je na gymnáziu, takže pak se uvidí. Točila už v seriálu, hrála v Novákových, dělala dabing, ale zatím to nevypadá, že by chtěla být herečkou. Ale u mě to taky nevypadalo a pak se to rozhodlo až v mých devatenácti, takže ani předvídat si netroufám.

V současné dob záříte v českém sitcomu Comeback. Jak se vám v něm hraje?

Tak to musím říct, že natáčení je zábavné i pro nás. Vždycky, když přinesou nové díly, se fakt bavíme. Na druhou stranu, při samotné práci už to taková zábava není, protože věčně není dost času a člověk se musí hodně koncentrovat. Sitcom není běžný seriál, je to až překvapivě hodně těžký útvar už například pro scénáristy, protože musí být napsán jednoduše a věcně. Není tam třeba prostor pro improvizaci a pro nás je to náročnější třeba v tom, že máme zkoušky. Předem si každou tu situaci nazkoušíme, čímž usnadňujeme práci kameramanům, protože ti už pak vědí, jak a co bude vypadat. V sitcomu se herec musí hodně kontrolovat, aby vše mělo pointu, aby na sebe ty situace navazovaly. Musí si hlídat více výraz, je to prostě opravdu náročnější než běžný seriál, kde se ledacos ztratí.

Comeback je velice úspěšný, takže jste asi ráda, že jste jeho součástí?

To tedy ano, hlavně pro to, že se z televizní tvorby dost vymyká, že je to naše původní tvorba, takže to člověku přináší radost. Jsou tam typicky české prvky, třebas pivař Dejdar, který je blízký zejména chlapům, kteří se pak na seriál koukají, což obvykle nebývá zvykem. Především mě ale těší, že se natvrdo pokoušíme vytvářet žánr, který u nás nemá tradici. A následně mi dělá radost, že naši snahu diváci oceňují vysokou sledovaností. Jeden známý mi říkal, že Comeback patří k jeho světlým televizním bodům v celém týdnu. To je velké zadostiučinění.

Řekla jste, že není možná improvizace. To tedy ani Martin Dejdar během natáčení nepřekvapí nějakou hláškou?

Ne, není to možné. Ale mimo kameru je to pak jiná, to se často hodně nasměju.

Dejdar alias rocker Ozzák poslouchá tvrdou hudbu. Co máte ráda vy?

Tu, co Ozzák, ne! (Dlouze se zasměje). Pavla Fucimanová