Aneta Langerová: Do Frýdku-Místku se vracím ráda

Tady ve Stounu jste hrála před čtyřmi lety.  Jak vzpomínáte na tu dobu?

Moc dobře. Byl to jeden z prvních klubů, které jsem navštívila v rámci předvánočního mini turné. Poprvé jsem tu zažila takovou tu atmošku, kdy se na malém pódiu zpotíte úplně na krev. V  klubech je super, že cítíte intenzivně kapelu za sebou, ty lidi jak řvou, všechno máte hrozně blízko a má to skvělou atmosféru. Tenkrát, před těmi čtyřmi lety, to byl pro mne šok, protože do té doby jsem hrála jen ve větších halách. Takže mě těší, že jsem tady zase. Ráda se do Frýdku-Místku vracím.

Takže v klubech obecně hrajete ráda?

Moc ráda, a ani to nemusí být kluby. Třeba teď jsme hráli ve starém kině a bylo to skvělé. Jde především o atmosféru, o tu intimitu, která na místě buď je, nebo prostě není. 

Vy jste sem přijela jako čerstvá superstar. Jak vnímáte rozdíl mezi tehdejšími a dnešními koncerty?

Koncerty jsou jiné už z podstaty. Tehdy jsem si pořádně neuvědomovala, co jsem vlastně zač a kde vlastně zrovna stojím. Jestli jsem na pódiu nebo ještě v šatně. Šíleně moc jsem se styděla, což je dnes už úplně jiné. Dnes si každou píseň, každou chvíli koncertu hrozně moc užívám. A myslím si, že je to cítit i vidět. Tak nějak se nebojím lidí. Nebo se nebojím lidí, pořád je tam u mě nějaký respekt, ale rozhodně se jich nebojím jako dříve.  Snažím se více komunikovat s publikem, a to nese takzvaně ovoce.

Ale vy jste měla svou kapelu už před tou soutěží... .

To je sice pravda, ale to se nedá až tak moc brát, protože jsem tehdy byla ještě dítě, bylo mi čtrnáct, a tak nějak jsem se ve světě hudebníků teprve rozkoukávala.

Kdy vás poprvé napadlo, že chcete zpívat?

To snad ani nebyl nápad, to se prostě stalo.  Když jsem byla malá, chodila jsem hrát na kytaru, ale především jsem od čtyř let chodila na tenis a hrála jsem ho závodně. Sport byl pro mě číslo jedna. V osmi nebo devíti mě chytla kytara.  Strašně mě to bavilo, když jsem byla poprvé na koncertě se sborem a hráli jsme poprvé v říčanském kulturáku, bylo to pro mne geniální. Já hrála, lidé tleskali a já poprvé zažila ten příval energie od lidí. Už jsem se toho nechtěla nikdy v životě zbavit, člověk od toho neodvykne.

A na SuperStar jste se přihlásila sama?

Ne, to nebyl můj nápad. Ani nemohl být. Přihlásili mě tam táta s mou kamarádkou, kteří věděli, že mě strašně baví zpívat, ale že nikdy v životě bych tam sama nešla právě z důvodu, že jsem stydlivý člověk, který se sám nikde nerve. Spíše jsem byla do všeho dokopaná, aspoň když jsem byla dítě. A v šestnácti to bylo právě tak. Takže mě tam přihlásili a já jsem s tátou proto strašně dlouho nemluvila na základě toho, že jsem tam strašně nechtěla jít. Brácha se sestrou mě na to připravovali a říkali mi, že budu srab, když do toho nepůjdu, když mě to zpívání tak strašně baví.  Ať tedy  jdu a něco s tím začnu dělat, což pro mne v těch šestnácti byla ne úplně příjemná věc. Samozřejmě se to posléze poddalo.

Byla jste podobně dokopaná i do taneční soutěže Star Dance?

Ne, to už je právě něco jiného. V momentě, kdy skončila Super Star, jsem měla možnost postavit se na vlastní nohy. Myslím, že se to děje doteď. Mám svou vlastní kapelu, píšu si vlastní písničky, dělám, co mě napadne a řídím si to sama, a to už je samozřejmě úplně jiný stav. Takže do Stardance jsem šla sama vědomě a dobrovolně.  Sama jsem chtěla tančit a tančila jsem i před tím. Měla jsem za sebou asi čtyři lekce, což bylo hrozně komické, protože jsem tančila s  Petrem Čadkem, což je člověk, který ve Stardance pracuje.  Oni už měli tým poskládaný. Měli domluvenou Táňu Medveckou, ale jí se něco stalo a tančit nemohla.  A vzhledem k tomu, že mě Petr zrovna učil latinskoamerické tance, jsme spolu ještě navíc kamarádi, tak v momentě, kdy vypadla Táňa, šel okamžitě za mnou, jestli bych to nechtěla tančit. Že to asi nikoho nenapadne, že bych mohla tančit zrovna já. Tak jsem po nějaké chvíli řekla, že jo.

A napadlo vás, že to dotáhnete tak vysoko? (Poznámka redakce- Aneta skončila v soutěži Stardance na druhém místě.)

No to teda ne. To mě nenapadlo. Už jen to, že jsem se měla otevřít lidem a tančit před nimi, byl pro mne obrovský oříšek. Zaměstnalo mě to natolik, že jsem pouze přemýšlela nad tím, ať to ustojím, ať se tam někde nesesypu. Každopádně to byla pro mne hodně dobrá zkušenost.

Do tanečních jste nechodila?

Ale jo, chodila. Mě to i celkem bavilo, na druhou stranu to samozřejmě dopadlo tak, jako u mnoha jiných lidí. Jako že půlku tam chodíte a půlku jste někde úplně jinde.  Takže si mnoho z tanečních vlastně ani nevybavuju.

Jsme ve Frýdku, na okraji Beskyd. Jezdíte sem někdy třeba právě na hory?

Přiznám se, že moc ne. Mnoho krajů znám jen z toho, že jezdíme po koncertech, ale znám je opravdu jen okrajově, protože nikdy není čas se tam zdržet dýl, což mě mrzí. Musím naplánovat lepší turné, abych mohla poznat více krásná místa, jako jsou Beskydy.

Ve chvíli, kdy se spolu bavíme, jsou Vánoce za dva dny. Jak je strávíte? Stihla jste vůbec nakoupit dárky?

To se přiznám, že jsem nestihla, tentokrát budu zlá teta, která nic nedonese, ale bohužel se to nedalo zvládnout. Absolutně jsem neměla čas. Jinak my Vánoce slavíme docela tradičně. Na druhou stranu si vše organizujeme, jak se nám chce. Vždy přijíždějí synovci a teď i má neteř, takže se vše přizpůsobuje dětem.

Jaké máte hudební plány na tento rok?

Budu se soustředit na nové písničky a pokusím se stvořit nové album. Tak doufám, že mi to vyjde. Sama nevím pořádně, co od toho čekat, ale hrozně se na to těším, protože to je zase úplně jiný svět. Mám pocit, že v mém životě mám několik světů a vždycky se podívám do nějakého jiného, ať už to jsou koncerty či příprava desky, kdy se víceméně izoluju od okolního světa, což je taky velice příjemné. A to je právě to, co nyní potřebuju. Protože minulý rok byl hodně hektický, ale na druhou stranu byl skvělý a jsem za něj opravdu vděčná. Bylo to super, ale na chvíli si potřebuju od všeho oddychnout.

Aneta Langerová se narodila 26. listopadu v roce 1986 v Benešově. Hudbě se začala věnovat již v šesti letech, navštěvovala klavír v Lidové škole umění. V osmi letech se pak přihlásila na kytaru do sboru Jířího Bardy v Říčanech. Zde kromě hry na kytaru začala také zpívat jak se sborem, tak sólově. Ve čtrnácti letech se stala součástí kapely SPB na Sázavě. Vyhrála soutěž DO-RE-MI, dostala se do finále Rozjezdů pro hvězdy.  V červnu roku 2004 zvítězila v prvním ročníku soutěže Česko hledá Super Star a díky tomu vydala v září téhož roku album Spousta andělů. Vystudovala obchodní akademii v Praze. V letech 2005 a 2006 zvítězila v kategorii zpěvaček v soutěži Český slavík. Jejím vzorem je Alanis Morisette a Édith Piaf.
a