Jste Slovenka, přitom ve filmu máte perfektní češtinu. Kde jste k ní přišla?
Je pravda, že výslovnost některých písmen v češtině mi dává pořádně zabrat. Máte docela tvrdé el nebo dé. Já ale čtu hodně knížek v češtině, takže nyní jsem si akorát nějakou dobu před natáčením předčítala nahlas. Vyplatily se mi i lekce u lektora. Samozřejmě jsem si pak na mnoho věcí musela dávat velký pozor, ale nakonec to stálo za to. Jsem moc ráda, že jsem točila v češtině. Hodně mi to dalo. Navíc to byla pro mne i velká výzva. Zvládla jsem ji? Posuďte sami.
Takže nyní byste nabídku hrát v dalším českém filmu neodmítla?
Když nějaká přijde a bude pěkná, tak proč ne?
V České republice nejste moc známá. Hrála jste v nějakém filmu či seriálu?
To ano. Musím ale říct, že spíše v menších projektech, v nějakých pohádkách a televizních filmech. Takový velký projekt jsme zde nedělala. Je to pro mne premiéra.
Ve filmu Líbáš jako bůh máte za partnery Jiřího Bartošku a Oldřicha Kaisera. S kým byla při natáčení větší legrace?
(Dlouhý smích) To je těžké. S Oldou jsme se třeba hodně nasmáli přímo u natáčení. Chechtali jsme se u scén, kdy žádný smích být neměl a stálo nás velké úsilí některé situace zvládnout. Ve volných chvilkách je ale Oldřich Kaiser spíše uzavřenější. Byl tichý, neustále si četl knížky. Zajímá ho druhá světová válka, takže i takovou literaturu měl u sebe. To naopak Jiří Bartoška je šašek celou svou bytostí. S ním byla opravdu velká legrace. Úplně bezvadné to bylo, když jsme natáčel na horách. Tam jsme strávili asi týden. Po večerech jsme se scházeli,povídali si. To bylo opravdu moc krásné. Vzpomínám na to moc ráda.
A co režisérka Marie Poledňáková? Sedly jste si?
Ano, padly jsme si do oka. Osobně mám docela dost energie, ale co vyzařuje z ní, tak s tím se fakt nemůžu rovnat. Je až neuvěřitelné, kolik toho dokáže stihnout. I v momentech, kdy jsme my ostatní doslova padali na hubu, tak ona ne, stále pobíhala, povzbuzovala nás, prostě úžasná ženská. Jsem šťastná, že jsme s ní mohla pracovat. I proto, že mě toho fakt hodně naučila.
Hrajete hlavní postavu, profesorku francouzštiny Helenu, která je rozvedená, dočasně žije se svým ex-manželem, ale právě prožívá novou lásku. Jak se vám tato postava hrála?
Úplně bezvadně. Někdy jsem měla pocit, že Helenu nehraju, že ji žiju a nejen na plátně. Je to krásná, báječná role, která mi opravdu vlezla pod kůži a jsem strašně ráda, že jsem ji mohla hrát.
Film se jmenuje Líbáš jako bůh. Kdo tedy vlastně je ten vyvolený, který líbá takto skvěle?
(Zde se rozesmála herečka na hodně dlouho) Tak samozřejmě Olda Kaiser. Ale teď vážně – filmové polibky nejsou opravdové jak ve skutečnosti. S vášnivým polibkem nemají nic společného. Takže vás zklamu. Nevím, jak ve skutečnosti líbá Kaiser. Nedalo se to poznat.
Jezdíte s kolegy po kinech celé republiky. Jak jste spokojena s reakcí diváků na film?
Jsem úplně nadšená. Zatím jsou reakce lidí naprosto skvělé. Vidíme, jak vychází z kina a třeba se ještě něčemu smějí. Takže pocity máme všeobecně dobré.
Kritika už ale tak dobrá nebyla…. .
To máte pravdu. Kupříkladu jedna opravdu známá kritička nás rozmetla a pak, na nějakém večírku byla opilá a pořád opakovala, jak ten film není skvělý. Je to smutné, že si někteří lidé léčí své komplexy tím, že se naváží do druhých a mnohdy opravdu neoprávněně. Zde u filmu Líbáš jako bůh nám třeba vytýkali, že tam moc používáme moderní techniku – jako jsou mobily či internet. Jenže podívejte se, jak dnes lidé žijí. Kolik sms zpráv napíšete za den? Já hodně. Navíc v Líbáš jako bůh je ta nadsázka úmyslná. A mám ještě jednu perličku. V době, kdy se natočil nejúspěšnější film Marie Poledňákové S tebou mě baví svět, tak jaká si myslíte, že na něj byla kritika? Odpovím za vás. Kritici ho smetli ze stolu! A o pár let byl film vyhodnocen jako nejúspěšnější komedie století. Není to paradox?
Proč si tedy myslíte, že to ti kritici dělají?
Mnozí jsou napojeni na různé lidi, mají různé druhy zdrojů obživy, ale u některých je to prostě jen nějaká nízkost. Touha ublížit za každou cenu. Sice to moc nechápu, ale jsem přesvědčena, že někteří kritici prostě kritizují jen proto, aby kritizovali.
Necháme je tedy být, ať si lidé udělají na snímek obrázek sami. Teď ještě k vám. Jste sice ze Slovenska, ale do Beskyd to zase nemáte tak daleko. Jezdíváte někdy k nám na Moravu?
Musím se přiznat, že ne. Je to ostuda, ale já vlastně v Beskydech ani ve Frýdku-Místku nikdy nebyla. Kdysi jsem v Ostravě hrávala divadlo. Bývala to představení pro místní havíře. Bylo to fantastické. Jejich reakce byly úžasné, spontánní a velice příjemné. Ostrava je místo, které mám ráda. Dobře se zde hraje a dobře se zde pije. Beskydy budu muset ještě napravit. Pavla Fucimanová
Marie Magálová se narodila v Bratislavě. Vystudovala Vsokou školu Múzických umění a pak začala hrát v Slovenském národním divadle. V 80. letech se objevovala i ve filmech a pohádkách. V současné době působí jako Velvyslankyně dobré vůle fondu Unicef a je prezidentkou nadace na záchranu koní.
