Zavzpomínejte, co vás přivedlo k zájmu o historii.
Jaromír: K historii jsem se dostal skrz starý Frýdek. Jako malého kluka mě tatínek brával prohlédnout si betlém pan Langa v Hesskově domě. Také mě brával, když pomáhal stavět betlém ve farním kostele nebo když chodil zvonit do věže kostela, což byl pro mě úžasný zážitek. Také zámek byl tajemný, kolem něj existovaly úzké zahrady. Hotové eldorádo jsme měli ve štěpnickém údolí pod mariánským kostelem, kde jsme měli bunkr. Tam jsme objevili starou studnu a propadlé tajné chodby, zřejmě zbytky nějaké kanalizace. Hráli jsme si i v parku po zbourané synagoze, kde rostly podivné stromy a my tam vždy očesali moruši. V té době mě začala bavit historie. Později, někdy v šesté třídě, mě poposunul dál učitel Vojtěch Boháč, díky němu jsem se začal o historii zajímat hlouběji.
Jiřina: Mě v zájmu o historii ovlivnila babička Antonie Křupalová, když mi vyprávěla dávné příběhy a pověsti, učitelka českého jazyka Kristýna Axmanová, která mě přivedla ke sbírání citátů a přísloví, a můj kolega a nadřízený v práci Pavel Poláček. Ten mi občas řekl, když se něco nepovedlo, že ten, kdo se nepoučí z dějin, je musí znovu prožít. A tehdy jsem se opravdu začala zajímat o historii, konkrétně co různí lidé v dějinách dělali a k jakým výsledkům to nakonec vedlo. Když jsem se později seznámila s manželem, měli jsme společné téma.
Společně jste vydali knihy pověstí, jste autory článků o starých zvycích. Jak jste si rozdělili role?
Jaromír: Dávám věci dohromady, zpracovávám materiály, manželka je oponentkou a tímto způsobem ladíme hodně materiálů, čteme je a upravujeme. Společně jsme dělali výzkum vodních staveb v Beskydech, věnovali jsme tomu dovolenou a denně procházeli po délce toku tři potoky, což bylo kolem 25 kilometrů, a hledali zaniklé klausy – nádrže na plavení dřeva.
Jiřina: Tematicky se věnuji více Velikonocům, manžel se více zajímá o vánoční zvyky a tradice. Pověsti jsme sbírali a zapisovali společně. Před 20 lety ještě žili vypravěči těchto příběhů. A příběhy mi vyprávěla i má babička. V první knize pověstí je několik, které jsem se dozvěděla právě od babičky. Takže nebyla to jen práce v archivech.
Neuvažujete o vydání další knihy pověstí?
Jaromír: Poslední kniha pověstí nám vyšla v roce 2002 a máme hodně materiálů, že by vydaly na další knížku. Vydané knihy se málo objevují v antikvariátech, a když se tam objeví, nejsou ohmatané a je vidět, že si jich lidé vážili. Takže snad něco zase vydáme.
Jiřina: Možná by to chtělo elektronickou knihu. Pravdou ale je, že pověsti si doslova žádají papírovou knihu, lidé si těchto knih opravdu váží. Máme nevydané pověsti z Beskyd, ale zajímavé příběhy jsou i z Jesenicka.
Myslíte si, že je dobře zmapována činnost zbojníků Ondráše a Juráše? Nenašlo by se ještě něco zajímavého z jejich života?
Jaromír: Existuje hodně materiálů včetně protokolů od soudu. Ale nevíme například, zda byl Ondráš gramotný. Zachovaly se rukopisy jeho otce, ale nic od Ondráše. Nikdo zatím nevysvětlil, proč se Ondráš jako syn svobodného fojta dostal na scestí a proč jeho otec najednou zchudl a proč grunt v Janovicích zadlužil. Také nejsou probádané ostatní zbojnické skupiny. Těch existovalo poměrně hodně od Kysúc až po Beskydy a Václavovice.
Zabývali jste se záhadami a tajemnými věcmi, které se týkaly Frýdku a Místku. Je mezi nimi něco, co vás překvapilo a co má zároveň reálný základ?
Jiřina: Bydlela jsem v Dolním Novém Dvoře u silnice z Fulneku na Opavu. A babička mi vyprávěla, že u křižovatky stála hospoda. Paní hospodská zjistila, že se jí ztrácí kořalka. Rozčílila se a řekla, ať si zpřeráží ruce ten, kdo kořalku krade. A skutečně, všem jejím třem synům v pubertálním věku se staly různé úrazy rukou. Byli to oni, kdo upíjeli alkohol. Takže historka měla reálný základ.
Jaromír: Traduje se hodně pověstí o tajných chodbách, dokonce jednou měli vodit zbojníka Ondráše na zámek. A pak se člověk setká s tím, že se propadne kus země a objeví se chodba. Pamětníci pak tvrdí, že chodbou procházeli. Byly to třeba zbytky kanalizace, které sice nevedly na zámek, ale dalo se jimi projít v podzámčí. Když se stavěl Kaufland, objevila se chodba, která patřila ke škole z 18. století. Pod bazilikou jsou také nějaké prostory, které ještě nejsou probádané.
Zabývali jste se také archeologií. Město bude příští rok slavit 750. výročí. Myslíte si, že se může objevit nález, který by toto datum posunul? Neexistovalo zde ještě nějaké starší sídlo?
Jiřina: Archeologie je doménou mého muže.
Jaromír: K výročí připravujeme s manželkou výstavu v Muzeu Beskyd, která bude zahájena v červnu příštího roku. Ale k vaší otázce. Je to možné. Existuje hodně otazníků. Například proč předchůdce Místku Friedeberg nebyl dokončený, proč v něm kromě věžové stavby neexistovaly sídelní objekty. Otázkou je, zda na Hradové skutečně byl postavený premonstrátský klášter. Různé kamenné zbytky existují i na vrcholech Kněhyně, Smrku a Ondřejníku. Předpokládám, že najdeme další středověké hrádky a je pravděpodobné, že na místě Frýdku-Místku existovala ještě starší osada než byl Friedeberg.
Společně organizujete veteránské motoristické akce. Není to pro vás únik od historie?
Jiřina: Je v tom kus pravdy. Naše motoristické výlety jsou spojené s návštěvnou zajímavých míst a pobytem v přírodě. Setkáváme se dobrá parta lidí a vždy se dobře pobavíme. Jezdíme na zámky, do frýdlantských sléváren na setkání smaltérů, na různé kulturní akce, někdy se sejdeme jen na zahradě u známých. Je to pro nás určitá forma relaxu.
Jaromír: Náš klub se jmenuje Old Fiat Club, avšak mohou se k nám přidat i majitelé jiných značek, než je fiat. Jezdí s námi motorkáři a občas přijde někdo, kdo nemá vůz starší 30 let, což je podmínka členství v klubu, ale my jej neodmítneme a samozřejmě s námi jede na výlet a účastní se společné zábavy.
Vánoce jsou doslova za dveřmi. Zajímalo by mne, zda si připravíte nějaký méně známý vánoční pokrm typický pro náš region.
Jiřina: Na Vánoce děláme vánoční omáčku – bryju podle receptu z 19. století. Základem je rybí vývar se zeleninou a kořením. Polévka se poté přecedí a dále vaří. Postupně se do ní přidávají nadrobno nakrájené sušené švestky, hrozinky, datle, fíky, jemně pokrájené lískové oříšky a mandle, několik lžic medu, švestková povidla, nastrouhaný perník, skořice, hřebíček, anýz a zásmažka z hladké bílé mouky. Bryja se musí pořád míchat, protože se snadno připálí. Omáčka se jí lžíci a přikusuje se k ní bílé pečivo.
Jaromír: Podle receptů babiček a prababiček jsme pekli lupínky s oříšky, linecké cukroví s pršlokovou marmeládou anebo prasátka pro štěstí z mandlového těsta.
Co vás ve městě trápí a co se vám naopak líbí?
Jaromír: Určitě bych zlepšil komunikaci mezi jednotlivými obory na magistrátu i mezi institucemi. Ve městě je utlumená galerijní činnost i další kulturní aktivity a přál bych si, aby se tyto věci časem dostaly na úroveň, kterou si zaslouží. Ve městě máme hodně hezkých a opravených míst, avšak ne vše je úplně v pořádku. Chybí přechody na rušných silnicích, některá místa na sídlištích nejsou večer osvětlena.
Jiřina: Velmi se mi líbil lampionový průvod, kterého se účastnilo hodně lidí. Považuji to za hodně povedenou akci. A lidé by určitě uvítali, kdyby se podařila obnovit malá zoologická zahrada u bývalého ředitelství Slezanu. Nadchlo mě zimní putování faunaparkem s přednáškou Petra Juřáka a díky Luďkovi Korčovi jsme viděli i jinak nepřístupné prostory.
Profily
Jiřina Polášková absolvovala základní školu a gymnázium v Bílovci, později vystudovala na Univerzitě Jana Ámose Komenského v Praze obory vzdělávání dospělých a personální management. Je zaměstnána na úřadu práce ve Frýdku-Místku na úseku zaměstnanosti.
Jaromír Polášek chodil na základní školy ve Frýdku. Poté absolvoval gymnázium Petra Bezruče a při zaměstnání vystudoval specializační studium muzejnictví v Praze a obor vzdělávání dospělých na Univerzitě Palackého v Olomouci. V Muzeu Beskyd pracuje od roku 1981. V letošním roce získal jako uznání své práce Cenu města.
