Trabant byl vaším prvním autem?
Jako malý jsem jezdil na kole, později na Pionýru. Těsně po vojně jsem si koupil první skoroauto Velorex, tříkolové vozítko s řízením vpravo. Napadlo mě, že byl proto určený na export do Anglie. Nedávno jsem se ale dozvěděl, že velorexy se vyráběly jen pro náš trh a volant vpravo byl určen pro invalidy, kteří měli problémy s pravou rukou. Vše uvnitř bylo proto uděláno tak, aby řidič levou rukou mohl startovat i řadit.
Myslel jsem, že se k velorexům mohli dostat jen invalidé? Anebo to bylo jinak?
To je pravda. Jenže já jej kupoval už jako třetí nebo čtvrtý majitel v pořadí, takže takto si jej mohl koupit i zdravý člověk. Dnes mě samozřejmě mrzí, že jsem jej po čase prodal, protože v dnešní době je velorex ceněným veteránem.
A kdy jste se rozhodl pro koupi trabanta?
Krátce po svatbě. Bydleli jsme v Místku, rodiče ve Frýdku, a my se potřebovali k nim s kočárkem nějak přepravovat. Velorexem to nešlo. Rozhodli jsme se pro koupi vozu, který by byl dostatečně velký pro převoz kočárku a celé rodiny. Proto volba padla na trabanta combi. Po koupi jsem jej celý rozebral, vyvařil, poskládal a znovu nalakoval.
Proč jste se pouštěl do tak složitých oprav? O trabantech se přece říká, že mají dobrou výdrž a nepotřebují žádné úpravy.
Bohužel s ním jezdili televizní opraváři a vůbec se o něj nestarali. Stál mě čtyři tisíce, což byla dobrá cena. Nový trabant se prodával kolem 38 tisíc korun. Já myslel, že provedu jen malé opravy, a za týden budu jezdit. Jenže v některých místech chyběly podběhy. Takže jsem jej raději celý rozebral a opravil. Trvalo to sice půl roku, ale prošel jsem všemi detaily tohoto opravdu geniálního vozu, který už v době vzniku měl moderní konstrukci – motor vepředu, náhon na přední kola, nezávislé zavěšení všech kol, hřebenové řízení, bezdušové pneumatiky.
Zaujalo mě, že jste trabanta vyvařoval. Neříká se o těchto autech, že jsou z plastu?
Říká se to, avšak konstrukce je kovová. To znamená, že i trabant také reziví.
Vzpomenete si, zda byly u nás i na nové trabanty pořadníky?
Pořadníky se vedly na všechno, i na trabanty, avšak na rozdíl od jiných aut byly lépe dostupné. Vysvětlím vám to na příkladu. Dva třicetiletí lidé si koupí auto, jeden trabanta a druhý šetřil o rok déle a zakoupil si škodovku. Po deseti nebo dvanácti letech trabantista vyměnil brzdy, někdy i motor, což se běžně dělalo, a jezdil dále. Škodovkáři jeho auto zrezivělo, někdy doslova shnilo, a musel si koupit další. Dnes je těm dvěma motoristům už osmdesát let. Trabantista pořád jezdí s původním autem, škodovkář už má minimálně třetí auto. Proto byla po škodovkách větší poptávka.
Vyprávíte to hodně idylicky. Trabant ale určitě není dokonalé auto. Jaké jsou jeho nevýhody?
Technických záporů má hodně. Jenže to auto je geniální ve své jednoduchosti. Neteče mu chladič, protože je chlazený vzduchem. Nemá problémy s palivovým čerpadlem, benzin totiž teče samospádem. Nemá žádnou elektroniku. Vše je tam lehce opravitelné. Negativem je pohodlí, cítíte v něm i sebemenší nerovnost na silnici. Dá se s ním jet rychlostí až 120 km//h, jenže už při osmdesátce si myslíte, že jedete v tryskáči. Nepotřebujete otáčkoměr, protože motor slyšíte hodně zřetelně a cítíte jeho vibrace. (smích) Kdykoliv se potkám s někým, kdo měl trabanta, vždy ho vychvaluje, a vzpomíná, jaké to bylo dobré vozítko.
Kde všude jste s trabantem jezdil?
Převážně se jezdilo jen po republice, ale v roce 1988 trabant s přívěsem jel až do Jugoslávie. Ráno se vyjelo a večer se stavěl stan na jihu Istrie. Tenkrát se jelo přes Maďarsko, cesta probíhala bez větších poruch, jen za deště se přestaly pohybovat stěrače. Stačilo zastavit na pět minut, než se všichni stačili protáhnout, a mezitím se dal pohon stěrače opravit.
Ovlivnil vás váš vztah k „bakelitovým vozítkům“ profesně?
Ve Frýdku-Místku založil v 70. let Jaromír Grygar Trabant klub, já byl jeho členem, později klubovým technikem a díky tomu mě vyslali na školení do výrobního závodu ve východním Německu, kde se probíraly technické novinky o opravách. Ty se pak předávaly dál na srazech trabantistů majitelům těchto vozů. Po revoluci jsem si vyřídil živnost a vedle svého povolání ve volném čase díky těmto znalostem trabanty opravoval. Jezdil jsem do Německa, kde se trabant dal pořídit za 50 marek. Několik jsem dovezl k nám a jeden si nechal, opravil a nastříkal zelenou metalízovou barvou. Vypadal opravdu hezky.
Máte jej dodnes?
Nemám. Bohužel manželka vážně onemocněla, museli jsme proto pravidelně jezdit do nemocnice. Trabantem to nebylo pohodlné, takže jsme koupili citroën, ve kterém se jí přece jen cestovalo lépe. Trabanta combi s metalízou jsem prodal a zůstal mi už jen klasický trabant v původní barvě, kterého se chystám také nějak hezky upravit.
Kdo si trabanta s metalízou koupil? A prozradíte jeho cenu?
Nikdo ze známých jej nechtěl, nebyly reakce ani na inzeráty, takže prodej se realizoval prostřednictvím internetu na aukčním serveru. Výchozí cena byla osm tisíc korun. Nějakou dobu se nic nedělo, po měsíci a půl pak se našli dva zájemci a cena se vyšplhala na deset tisíc. A představte si, že po skončení aukce se ozvali lidé, kteří nepřihazovali, a nabízeli mi okamžitě 14 tisíc. Auto ale dostal vítěz aukce, k němu i nějaké náhradní díly na opravu.
Svého trabanta jste prodal za 10 tisíc korun. Víte, jakou rekordní částku někdo zaplatil za vůz této značky?
Dnes se trabanty prodávají od dvou set po dvě stě tisíc korun. Velkým minusem je ekopoplatek 10 tisíc korun, který neúměrně zvyšuje cenu.
Vím, že trabanta má i vaše dcera. Jezdíte společně na srazy?
Na všechny srazy nejezdíme, jen si vybíráme ty „lepší“, kde se setkáváme s přáteli z celé republiky, Slovenska a Polska z doby, kdy jme pořádali srazy ve Frýdku Místku. Pro nemoc manželky se ale četnost těchto setkáni musela omezit. Dcera jezdí růžovým trabantem s potiskem pardála a účastnila se i dalších trabantistických srazů.
Už je nepořádáte?
Tady ve městě se odtrhla skupinka, která založila Klub přátel modrého dýmu. Nebyli spokojeni s tím, jak jsem akce pořádal, takže je začali dělat sami. Nerozešli jsme se ve zlém, dokonce občas jezdím na jejich srazy. Takže srazy už neorganizuji. Uvažuji ale o jiné věci. V Brušperku se jezdila recesistická akce nazvaná PVC Jaguár rallye. První ročníky se mi moc líbily, pak akce měla klesající tendenci a přiznám, že by se mi líbilo, kdyby se něco podobného konalo ve Frýdku-Místku.
Je to vůbec reálné?
Musím se domluvit s brušperským organizátorem této akce. Ve Frýdku-Místku by hlavní program a soutěže proběhly na parkovišti u nějakého marketu, kde byla kdysi základna našich srazů. Odtamtud by pak jednotlivé posádky vyrazily na jízdu s utajeným itinerářem a vše by zakončilo posezení v kruhu přátel.
Vraťme se ještě do doby, kdy byl členem a později předsedou Trabant klubu ve Frýdku-Místku. Kolik jste měli členů?
V dobách největší slávy to bylo 120 členů. A v okrese Frýdek-Místek měli řidiči zaregistrováno přibližně tisíc trabantů.
O trabantech se vypráví hodně vtipů. Zajímalo by mě, jestli vám takové vtipy vadí.
Mít trabanta a jezdit s ním, to už je sama o sobě sranda. Vtipy mi nevadí, naopak. Každý nový vtip o trabantech mě potěší.
A znáte nějaký z poslední doby?
Řeknu vám tento. Po silnici jede moderní mercedes vybavený palubním počítačem. Zastaví na červenou. V tom okamžiku se zezadu přiřítí trabant a vrazí do něj. Řidič se podívá na počítač a na displeji běží nápis: Objevil se nový hardware. Nainstalovat?
Líbí se vám úpravy trabantů? Pamatuji si, že na vámi organizovaný sraz ve Frýdku-Místku přijely trabanty ve vojenské úpravě.
S takovými úpravami se dá jezdit jen po neveřejných komunikacích. Nejsou to homologované vozy. Takže se mohou účastnit jen srazů. Nicméně úpravy jsou zajímavé. Paradoxně auta s takovými úpravami bývají v lepším technickém stavu, protože majitel na něm odpracuje stovky hodin. Například u nás nesmíte z trabanta udělat kabriolet. V Německu to je možné, tam úřady tyto úpravy odsouhlasí a řidiči mohou s kabrioletem jezdit po silnicích. U nás ne. Jsme obě země v Evropské unii, ale holt my jsme evropštější.
Nedá se takto upravený trabant z Německa oficiálně dovézt?
Možné to je. A představte si, že když jej přivezu s papíry jako kabriolet, u nás jej mohu rovněž přihlásit jako kabriolet a bez problémů s ním jezdit. Jen si jej v České republice nesmím sám přestavět. Je to nepochopitelná byrokracie.
Sbíráte modely trabantů. Kolik jich máte ve sbírce?
Modely mám v osmi velikostech a v různých provedení a barvách. A také spoustu propagačních materiálu, reklamních předmětů a zkrátka všeho, co má s trabanty něco společného.
Eduard Křenek se narodil 7. února 1957 ve Frýdku-Místku. Vyučil se za instalatéra, po dvou letech začal pracovat v elektrodílně jako lakýrník a zámečník. V 90. letech pracoval na železniční vlečce ve Válcovnách plechu a souběžně si vyřídil živnost na opravování aut značky Trabant. Po snižování stavu ve Válcovnách plechu přešel do firmy VEHA zabývající se výrobou izolačních skel. Po ukončení výroby nastoupil do pivovaru Radegast v Nošovicích na expedici, kvůli onemocnění manželky v pivovaru skončil, aby se mohl o svou ženu pečovat. V současné době pracuje ve firmě Hanwha, která v průmyslové zóně v Chlebovicích vyrábí plastové díly pro automobily. Je vdovcem, má dvě dcery. Působil jako předseda Trabant klubu Frýdek-Místek a pořádal srazy majitelů vozů značky trabant ve Frýdku-Místku u přehrady Olešná, v Trojanovicích a na Lučině. Je také sběratelem modelů automobilů trabant a všeho kolem této značky.
