Jak vzpomínáte na své dětství ve Frýdku-Místku?
Až teď vím, co je to být šťastný kluk. Dlouhý část nešťastných proměn dává dnešnímu Místku cizí tvář. Ale když si ve vzpomínkách držíte lásku, nic nevadí. Vzpomínám na domky, zahrádky, uličky a malé obchody se vším, co člověk potřeboval. Jejich majitelé byli ochotní, pracovití a důvěryhodní. Co se řeklo, platilo bez advokátů a kolkovaných listin. Potom přišla léta, kdy si lumpenproletáři začali zpívat o třídním nepříteli a služky se staly paní všech domů. Zahrádky a uličky, jistoty a vzájemná úcta, to všechno se bouralo pro jakýsi lepší zítřek. Mnoho originálních Místečanů vzal čas. Pozastavení u jejich postav, vědomostí a těžkých životů mi pomáhá nacházet živou vodu a radosti ve všedním dnu.
Bydlel jste v Gorkého ulici doslova na dohled a doslech školy. Předurčovalo vás to k tomu, abyste byl dobrým žákem?
Povinné základní vzdělání narušovalo a ničilo mou duši, která nejraději pobývala na indiánské stezce. Rozuměl jsem řeči křepelek, cítil hrůzu zajíce, když mu liška přišla na stopu. Do hnízd ptáků jsem ukládal své myšlení, a tak hostila školní lavice jenom tílka kluka s bílým vlasem. Tím se omlouvám malé, staré paní učitelce Anně Skořepové, která si se svou praxí u mě nevěděla rady. Když mě vyzvala, abych se předklonil u lavice, třída v radosti ztichla. Zoufalstvím, které vložila do svých pěstiček, mě tloukla po obráceně straně prsou. Křičela ve fistuli: „Slyšíš, Milane, ty prázdný sude, slyšíš, co je v tobě?“ A já se nadechl, aby to více rezonovalo.
Znamenalo to, že jste chodil za školu do lesa?
To zase ne. Školu jsem nikdy nevynechal. Ani to nešlo. Měl jsem tvrdou výchovu. Když jsem něco provedl, otec odepnul pásek a už to lítalo. Takže jsem si žádné velké lumpárny nedovolil a jít za školu už vůbec ne. Myslím si, že dnešním dětem takový výchova chybí. Někdy se ani nechce věřit, co si ve škole k učitelům dovolují.
Co vás čekalo po škole? Učení?
Ano, v osudovém roce 1956 jsem byl vhodný akorát do hornického učiliště. Město na výsluní socialismu Karviná-Stalingrad mě přijalo bez problémů. Můj první obleček byl barvy modré švestky. Kalhoty i sako patřily k sobě a já zánovním sandálem vstoupil na neznámou půdu. Ve společenské místnosti viselo povadlé heslo „Učit se, učit se, učit se“ a níže podepsaný Lenin měl u mě po ptákách. Můj talent vnímání četl v překladu: diktát, drezura, represe. Nastal režim, který můžu přirovnat k vojenskému. Budíček v pět hodin, záchod, snídaně, hygiena. Nikdo nekontroloval pořadí těchto úkonů. V 5.30 hodin odjezd autobusem k vrtným soupravám. Vždy po čtyřech nás vyhazovali do širých polí a zasněžených lesů. Stonava, Darkov, Paskov, Staříč. Jak umí čekat vlk na ovečku, tak osádky na směnách složené z bratrů Slováků čekaly na nás, novou generaci vyučených vrtačů. Neměli jsme tušení, ž jim vrážíme nůž do zad podpisem čtyřletého setrvání v podniku. Slováci přicházeli o cestovné, odlučné i prémie u každé uhelné pěny. Ostří nože se obrátilo proti nám. Bylo by to na dlouhé povídání. Na ruských soupravách jsme celou šichtu zapouštěli nebo vytahovali nářadí z hloubky až pěti kilometrů. Na plošině v pětatřicetimetrové výšce hnal vítr horizontálně vločky jako facky. Ti, kterým namrzly uši nebo prsty, byli hodnoceni jako sabotéři.
Naštěstí se ke mně tehdy matka příroda naklonila kamarádsky a mohl jsem odejít s infekční žloutenkou od takové společnosti. Ty byla první i poslední lekce v mém životě, kvůli nepohodlným lavicím ve škole.
Vaší velkou láskou jsou koně. Máte ale i smutnou vzpomínku z dětství. Můžete ji přiblížit čtenářům?
Po válce měli vojáci v místeckých kasárnách na 70 koní. Chodil jsem se na ně dívat, miloval jsem je. Jenže přišly smutné dny. Ministr obrany Čepička, Gottwaldův zeť, modernizoval armádu a pro koně nezbylo místo. Přijeli cizí chlapi a vyváděli koně po desítkách na nákladní auta, aby je odvezli na porážku. Viděl jsem brečet vojáky ve vycházkových uniformách. Obličeje bledé, kopali do země, točili se, aby jim nebylo vidět do očí. U jednoho důstojníka se zdálo, že jsou to jeho příbuzné, tak zdržoval nakládání dvou kobylek. Lámal jim chleba, dával vodu a monotónním hlasem opakoval, že je s nima. Byly to elegantní sestry Aljaška a Uhlířka. Vysoké a lehoučké kočárové typy, havraní čerň udivovala sametem, na čele bílé hvězdy. Pak k nim vyvedli chladnokrevníky s kupírovanými ocasy. Přidali k nim ještě tři malé stepní koně, jeden se jmenoval Mína. Vždy mě z dálky zdravil, mysleli jsme na sebe a já nezapomněl mít v kapse pro něj dobrotku. Po více než 60 letech si nevzpomenu na spolužáky, mnoho dobrých žen, na různá trápení nebo zlomky štěstí, ale jako dnes vidím prázdné stáje, zbytečné postroje a sedla, bedny s ovocem a studený vzduch plný smrti. Stačilo několik hodin a všechna romantika a klukovství skončily na jatkách.
Chtěl jsem se zeptat, čím byl váš tatínek? Jakou měl profesi?
Vyučil se strojním zámečníkem. U závěrečných zkoušek předvedl svůj boží dar a jeho práce byla vítězná na celé Moravě. Vyrobil parní lokomotivu v neuvěřitelném měřítku s každým detailem. Všechno bylo na setiny milimetru. Já jako malý, asi šestiletý vůl jsem to dílo rozebral a poztrácel. Pracoval v mostárně v Lískovci až do důchodu. Od jeho kolegů z práce jsem se později dozvěděl, jaký to byl machr. Když přišel inženýr s výkresem a byl problém, otec Rajmund řekl: „Přijď ráno, já tu budu přes noc a uvidíme“. Podával zlepšováky na úsporu materiálu nebo času k výrobě. Potom se s ním dělili o odměnu předseda KSČ a ROH a předseda schvalovací komise. Oni mu to pak vrátili tím, že dva roky před penzí ho přeřadili do starého mechaniku mezi učně, aby jeho zápočet pro důchod byl co nejmenší.
Na výstavě v knihkupectví Kapitola jste říkal, že po válce pomohl člověku, který se vrátil z koncentráku. Můžete nám to přiblížit?
Jednou mě zastavil pan Mayer, který bydlel na náměstí, že mi musí něco říct. Znali se s otcem ještě za svobodného Československa, za první republiky. Pak přišla okupace a na jaře v roce 1945 se Mayer, který měl židovský původ, z koncentráku. Aby nemusel k lopatě, nahlásil na pracovním úřadě, že je vyučený soustružník. Doklad neměl, ani nemohl mít. Ujal se ho otec a pak čtyři měsíce pracoval 16 hodin denně. Učil ho číst z výkresů a svoje výrobky odevzdával jako jeho práci. Otec sám se mi o tom nikdy nezmínil.
Pojďme nyní k výtvarnému umění. Kdy jste k němu poprvé přičichl?
Bylo to hodně dávno. Jako malý kluk jsem kreslil a moc mě to bavilo. Nejraději jsem maloval koně. Považuji koně za nejkrásnějšího tvora na planetě.
Uvažoval jsem, že bych šel na konzervatoř nebo na uměleckoprůmyslovou školu, jenže neměl jsem na to známky. Pracoval jsem v mostárně, po čase jsem se dostal do propagace Slezanu. Popravdě musím říct, že tam nebylo do čeho píchnout. Až když přišla výročí v únoru, květnu nebo říjnu, vyráběli jsme angažované nápisy na ploty, alegorické vozy a obrazy Lenina. Trvalo to 19 let. V ozářených chvílích jsem mohl vyřezávat suvenýry s textilní tematikou pro šlechtu na ředitelství a pro jejich hosty. Díky bráškovi Jardovi, který žil ve Vídni a zásoboval mě kvalitním řezbářským vercajkem, jsem mohl šplhat k realizaci svých představ. V letech 1975 až 1977 jsem si udělal ostravskou konzervatoř u akademické sochařky Havlíčkové. Ještě mám doma index o docházce. A tak se snažím dát vůni stromů do palice a dlát. Na stopařské hoblici miluji dřevo ve všech podobách.
S jakým dřevem dnes pracujete?
Používám lipové dřevo, které je měkčí. Dělám i s tvrdším dřevem. Ideální na řezbu je hruška, třešeň a hlavně ořech. Má krásnou strukturu.
Jakou tematiku máte nejraději? Pracujete se skutečnou předlohou nebo se spoléháte na fantazii?
U některých dřevořezeb využívám symboliku. Udělal jsem například alegorii smrti s dvěma holubicemi anebo ptáka na kříži. Mrtvý pták je díky naší civilizaci ohroženým druhem, umírá kvůli lidem, proto jsem jej umístil na kříž jako symbol utrpení. Lidí přibývá a příroda se vytrácí. Udělal jsem také malou dřevěnou plastiku Krista, jeho výraz hovoří o všem. Je zde i zamyšlená Panna Maria, jinou symboliku má řezba Jaro. Znázornil jsem i boj o hnízdo mezi ptáky, protože zvířata bývají někdy nekompromisní a kdo je slabší, podlehne.
A co ženy, ty se v dřevořezbách neobjevují?
Samozřejmě ano, ženy jsou věčnou inspirací.
Stává se, že někdo chce vyřezat něco konkrétního?
Občas někdo přijde a má svou představu. Jenže vztah k umění má čím dál méně lidí. Dávají přednost materiálním věcem, koupí si raději nějakou spotřební věc nebo jedou na drahou dovolenou, prostě nedávají přednost kráse a duchovnu. Jsem proto rád, když má i v dnešní době někdo zájem o moje věci. Například když dítě chodí do houslí, přejí se věc s hudební tematikou, třeba přímo s housličkami. Každý má vztah k něčemu jinému a má svou představu. Udělám jakýkoliv rozměr, větší i menší, tematiku, kterou mají rádi. Nedělám jen technické věci, automobily nebo stroje. Z vlastní zkušenosti vím, že náboženský motiv přinese zklidnění, přiměje člověka k zamyšlení. Kdo má rád přírodu, dá přednost přírodnímu motivu. A dřevořezba ženy je zase něco pěkného, půvabného.
Kde vlastně teď tvoříte?
Stalo se, že jsem opustil Mniší, kde jsem tak dlouho žil. V Měrkovicích jsem měl dílnu a soused mi prodal pozemek, část louky. Rozhodl jsem se, že vedle dílny si postavím roubenku. Dobrý přítel mi daroval stoleté modřínové trámy, které kdysi byly součástí jízdárny v Šilheřovicích. Stavba je zvenku hotová a už brzy bude obyvatelná. Nedovedete si představit, jak je tady krásně ve dne i večer. Výhled do krajiny je nádherný. A když se setmí, chodí na louku pod roubenku jeleni siku. Jednou jich tady přišlo pětadvacet a za nimi několik daňků. Dokonce se s jeleny pustili do sebe, jak bojovali o možnost pást se na louce. Je to něco neopakovatelného. Neuvěřitelné je, jaká je tady voda. Beru ji ze studny a chutná tak skvěle, jak žádná jiná voda.
Stále píšete? Chystáte se vydat další knihu?
Kombinuji psaní s řezbařinou. Práce s dřevem je fyzicky náročná, než něco udělám, znamená to tisíce úderů. Psaní beru jako úlevu od fyzické práce. Vyšly mi čtyři knihy. Texty doprovodil svými fotografiemi můj syn Lukáš. Napsal jsem pár dalších textů a až jich bude více, možná je znovu vydám.
Jak píšete? Vím, že nejste žádný velký příznivec techniky a počítačů, proto by mě zajímalo, jak texty vznikají.
Píši ručně a má kamarádka to pak přepíše na počítači. Většinou si sednu večer, kdy je kolem klid, a pak se pustím do psaní. Buď se zamyslím nad tím, co mne obklopuje, anebo zavzpomínám na věci, které se udály dávněji. Texty jsou má vyznání nebo mé vzpomínky.
Co říkáte na současný Frýdek-Místek?
Zůstalo nám jen pár šperků v prachu a kováni času. Věřím, že je v nedohlednu síla natvrdlých buldozerů, kterým to ideově nevyšlo, aby zmizela obě náměstí. Fotografie na panelech připomínají úmrtní list původní architektury. Chtěl bych se přihlásit k těm statečným, kteří obnovili kašnu, fasády, zachraňují památky, a kteří ve své kompetenci chtějí očistit symboly talentu architekta, řemeslníka a umělce. Aby se vědělo, že jsme byli a zůstanem jako milující svoje město. (res)
Milan Oboda se narodil v Místku 30. ledna 1941. Vyučil se na hornickém učilišti, pracoval v mostárně v Lískovci a v propagačním oddělení Slezanu Frýdek-Místek. Absolvoval výtvarný kurz na Lidové škole umění v Ostravě. Byl autorem pamětních dřevořezeb, kterými Slezan Frýdek-Místek obdarovával oficiální návštěvy podniku. Po roce 1989 uspořádal desítky výstav svých dřevořezeb. V roce 2009 napsal svou knižní prvotinu Můj čas běží mezi stromy. O d té doby vydal ještě další tři knihy. Zájemci jej mohou kontaktovat e-mailem na adrese: oboda.rezbar@seznam.cz.