Vystudoval jste Umělecko-průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě. Proč jste se hlásil zrovna na tuto školu?
Od klukovských let jsem měl dva velké zájmy – kreslení a historii. Proto jsem se hlásil na umělecko-průmyslovou školu do Brna. Úspěšně jsem složil přijímačky, jenže zájemců bylo desetkrát více, než mohli přijmout. Já se tam nedostal. Učitelka na základní škole zjistila, že přijímá škola v Železném Brodě. Věděla, že doslova miluji hrady a zámky, kterých je v okolí Železného Brodu opravdu hodně. I z tohoto důvodu mi školu doporučila a já na ni nastoupil.
Jste tedy sklářem?
Ne, vystudoval jsem obor kovorytectví. Ale i na tomto oboru vyučoval světoznámý sklářský výtvarník Stanislav Libenský. Hodně jsem také pochytil od sochaře Josefa Frendlovského, který byl žákem slavného sochaře Otakara Španiela.
Stanislava Libenského znám jako světově proslulého sklářského výtvarníka. Jak se ale choval k žákům? Byl přísným profesorem?
Byl bezdětný, takže se mohl věnovat škole a žákům. Nebyl přísný, naopak hodně lidský, hodně nás naučil a rád na něj vzpomínám. Chodil jsem tehdy do kostela, což se nelíbilo stranické buňce na škole. Profesor Libenský mě tehdy hájil a já školu i díky němu dokončil s vyznamenáním.
Nechtěl jste pokračovat ve výtvarném studiu i na vysoké škole?
To víte, že chtěl. Rád bych se přihlásil na Akademii výtvarných umění nebo Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Jenže stranická buňka ze střední školy mi nedala doporučení. A to se v 50. letech rovnalo zákazu. Proto jsem nastoupil do zaměstnání do valašských skláren ve Valašském Meziřící, kde jsem vytvářel sklářské formy. Později jsem pracoval v podniku Výstavnictví města Ostravy, na propagaci Drogerie Olomouc v Ostravě, Vítkovických železárnách a v nakonec v Mostárně ve Frýdku-Místku.
V roce1965 jste se stal hlavním výtvarníkem oslav 700. výročí založení Frýdku-Místku. Jak jste se k takové práci dostal?
V Ostravě jsem začal večerně studovat další uměleckoprůmyslovou školu se zaměřením na prostorové umění, výstavnictví a marketing. Studium jsme zakončili prací, jakousi diplomkou. V roce 1964 vyhlásilo msto Frýdek-Místek soutěž na plakát s oslavám a já jej pojal jako součást diplomky. Samozřejmě jsem se s tímto plakátem přihlásil do soutěže a vyhrál jsem.
Víte, kolik výtvarníků se do soutěže přihlásilo?
Celkem 19 s tím, že někteří dali dva návrhy na plakát. Takže se vybíralo možná z 30 návrhů. Díky výhře v soutěži tomu jsem pak dostal další zadání, jako diplom města a úpravu sborníku k oslavám.
Co bylo tématem plakátu?
Obsahoval zjednodušený pohled na architekturu města a nakloněnou májku, která charakterizovala janáčkovské tradice. Do praporce májky jsem zasadil znak města. Vlevo pak byl nápis 700 let Frýdku-Místku. Přestože jsem vyhrál výtvarnou soutěž, plakát musela schválit umělecká komise při Svazu československých výtvarných umělců. Ta ale měla připomínky a vracela mi plakát k přepracování.
Prozraďte, co se komisi nelíbilo.
Poprvé mi plakát vrátili s tím, že je moc tmavý. Takže jsem jej zesvětlil. Poté přišli s tím, že je moc lidový, snad tam neměla být ani májka. Nakonec to chtěli zamítnout s tím, že plakát je staromódní. Došlo mi, že jim nešlo o plakát jako takový, ale že se mne jako vítěze soutěže snaží vyřadit z realizace plakátu pro město.
Co bylo důvodem?
Kšeft. Odměna za vítězný návrh nebyla zanedbatelná. Činila osm tisíc korun. Já dostával v zaměstnání měsíčně osm set korun čistého, takže to byl desetinásobek platu. K tomu pak byly další menší odměny za diplom a další grafické práce. A soudruzi z komise chtěli zakázku za každou cenu získat pro sebe.
Pokud vím, tak se jim to nepodařilo. Nebo se pletu?
Když mi ani napotřetí plakát neschválili, naštval jsem se, zašel na městský národní výbor za předsedou výboru pro oslavy a všechno mu vylíčil. On si ode mne vzal plakát, přibral i ostatní návrhy a s tím vším zajel na kulturní odbor Krajského národního výboru do Ostravy, kde narychlo zorganizoval nový výběr. A představte si, že znovu vybrali můj plakát. S výsledkem zajel na komisi, která plakát pořád zamítala, tam jim pořádně vynadal. A protože se báli soudruhů z kraje, plakát narychlo schválili a už se do ničeho nepletli.
Čemu jste se poté věnoval ve vaší tvorbě?
Částečně se to překrývalo s mou prací, takže jsem navrhoval plakety, medaile a volně jsem tvořil kovorytecké plastiky zaměřené především na folklor, Janáčkovu hudbu a zdejší kraj. Udělal jsem i plastiky s náboženskou tematikou, které se mi podařilo vystavit v Itálii, kde se i prodaly.
Šlo před listopadem 1989 oficiálně prodávat vlastní umělecká díla v zahraničí?
Myslím si, že ne. Neexistovaly bankovní účty, na které by se daly valuty poslat. Domluvil jsem se proto v galerii, aby mi za utržené peníze nakoupili knihy o výtvarném umění a poslali mi je. Z těch knih jsem měl větší radost, než kdyby mi poslali peníze.
Jsou vaše plastiky nebo reliéfy někde k vidění?
Vystavoval jsem na právě skončeném FM Salonu n frýdeckém zámku mosaznou plastiku pod názvem Leoš Janáček – Lašské tance. Mé práce jsou například v bazilice na Svatém Kopečku, v kostele svaté Barbory v Olomouci, v kostelích v Potštátu a v Malé Morávce. Větší reliéf jsem měl při vstupu na generální ředitelství Vítkovic v Ostravě a tady ve Frýdku-Místku jsem dělal začátkem 80. let tři tepané měděné reliéfy pro restauraci a vinárnu Erb. Zachovaly se ale jen dva.
Co se stalo s tím třetím?
V den, kdy jsem reliéfy do vinárny instaloval, jeden někdo ukradl. Zloděje nikdy nechytili. Já s tím měl oplétačky, musel jsem chodit na výslechy, dohadoval jsem se s právníkem, který zastupoval vinárnu. Vše skončilo až po roce a půl, kdy jsem do vinárny umístil náhradní reliéf.
Jste také autorem knihy o kostele sv. Jana a Pavla v Místku. Co vás přimělo k napsání této publikace?
Do tohoto kostela chodím od doby, kdy jsem se ve svých 14 letech přistěhoval do Frýdku-Místku. Musím říct, že je to skutečný barokní skvost a jeden z vůbec nepůsobivějších kostelů. Odborníci o něm hovoří jako o nejkrásnější pozdně barokní památce na Moravě. Každý obraz a každý socha v sobě ukrývá působivý příběh. Nejvíce mě oslovil životní příběh zakladatele kostela faráře Františka Čejky, který jako sedmiletý kluk přežil i s rodinou morovou epidemii a slíbil, že jako poděkování postaví kostel. A stalo se, skutečně kostel postavil. Objevil jsem, že farář Čejka je vyobrazen na některých sousoších a v obraze. Vše v kostele vznikalo podle jeho návrhů a všude nalézám symboliku, různá významná data anebo příběhy. O knize jsem začal uvažovat po sametové evoluci, psal jsem ji sedm let a vyšla k v roce 2012 ke 250. výročí položení základního kamene. Mám ale tolik dalších materiálů ke kostelu, že zvažuji vydání druhého dílu.
Můžete v krátkosti říct nějaký příběh, který běžný návštěvník kostela nezná?
V kostele u oltáře svatého Františka z Assisi stojí socha svatořečné Markéty Cortonské, v níž je zašifrován příběh Rozálie Widomusové z Místku, jejíž syn Ignác se stal alkoholikem a propil rodinný majetek. Plastika, kterou nechal vytvořit farář Čejka, symbolizuje utrpení matky. To dokresluje i křečovitě svíraný nakloněný kříž se dvěma kopími. Dlužno dodat, že Widomusovi byli sousedy rodiny Čejkových na místeckém náměstí.
Profil
Antonín Kačmařík
se narodil 28. dubna 1938 v Karviné, kde žil do 14 let. Otec pracoval jako horník na dole Alexandr v Ostravě, proto se rodina přestěhovala do Frýdku-Místku, aby nemusel dojíždět až z Karviné. Antonín Kačmařík ukončil docházku na základní škole v Místku. Vystudoval kovorytectví na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Pracoval na propagačních odděleních Výstavnictví města Ostravy, Drogerie Olomouc, Vítkovických železáren a Mostárny ve Frýdku-Místku. Ve své volné umělecké tvorbě vytváří tepané reliéfy a grafiky. Samostatně vystavuje od roku 1969, účastnil se i kolektivních výstav v České republice a zahraničí. Pravidelně je zván na mezinárodní bienále do italské Ravenny. Začátkem 90. let vydal prostřednictvím Muzea Beskyd sérii pohlednic s kresbami dřevěných kostelíků v Beskydech a na Ostravsku. Je autorem knihy o farním kostele sv. Jana a Pavla v Místku a připravuje vydání druhého dílu.